I.ÚS 3883/12
V PLATNOSTI- OS Semily 45 T 199/2007-189
- ÚS I.ÚS 3883/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty od posledního rozhodnutí, které bylo možné napadnout. Soud uvedl, že lhůta pro podání ústavní stížnosti je kogentní a nemůže být prodloužena. Stěžovatelé se v žalobě nevyjádřili k rozhodnutím, která uvedli jako základ pro včasnost stížnosti, což naznačuje jejich záměr zneužít procesní pravidla. Ústavní soud se proto rozhodl o odmítnutí stížnosti bez přezkumu jejího obsahu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů Alexandra Mitruse a Miroslava Mitruse, zastoupených JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem, se sídlem Na Harfě 7, Praha 9, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 10. 2007, č. j. 45 T 199/2007-189, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11 To 513/2007-274, za účasti Okresního soudu v Semilech a Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2012 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Na základě § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do dne 31. 12. 2012 lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout; zákonem o Ústavním soudu je totiž Ústavní soud dle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán. Z podané ústavní stížnosti a jejich příloh je zřejmé, že stěžovatelé napadají rozsudky obecných soudů, které nabyly právní moci již v roce 2007. Konkrétně usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11 To 513/2007, nabylo právní moci dne 20. 12. 2007. Téhož dne nabyl právní moci i rozsudek soudu prvního stupně. Ačkoliv bylo následně u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 10 C 103/2008 vedeno v civilní větvi soudnictví řízení o náhradě škody, nejedná se o pokračování trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 T 199/2007. Důsledkem toho je, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Ústavní soud dodává, že stěžovatelé na titulní straně své ústavní stížnosti zmínili i další rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 12. 2009, č. j. 10 C 103/2008-142, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2010, č. j. 24 Co 234/2010-171, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2012, č. j. 25 Cdo 4151/2010-202), proti nimž by čistě hypoteticky bylo možno podat včasnou ústavní stížnost. Nicméně z obsahu ústavní stížnosti z ničeho nevyplývalo, že by stěžovatelé proti těmto rozsudkům jakkoliv brojili, shledávali v něčem zásah do svých ústavně zaručených práv a navrhovali jejich zrušení. Z toho důvodu Ústavní soud shledal, že jejich uvedení mělo za cíl pouze to, aby byla ústavní stížnost shledána jako včasná, a proto se Ústavní soud jejich přezkumem nemohl zabývat. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. května 2013 Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.