I.ÚS 3913/11
V PLATNOSTI- NSS 4 Ao 5/2011-42
- ÚS I.ÚS 3913/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost společnosti, která se proti změně územního plánu obce Doksy domáhala zákonného omezení využití svých pozemků. Soud se opřel o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které zásah do vlastnického práva považovalo za úměrný a ústavně legální. Zásada proporcionality byla podle názoru soudu dodržena, protože změna využití se týkala celé lokalit, nikoli výhradně pozemků stěžovatelky. Ústavní soud konstatoval, že stížnost je zjevně neopodstatněná, protože se jedná pouze o nesouhlas se závěry nižšího soudu, nikoli o porušení ústavního práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti KLIO energo, a. s., se sídlem Chrášťany 92, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Raisem, advokátem se sídlem Praha, Thámova 181/20, proti rozhodnutí obecné povahy č. 1/2011 obce Doksy, okres Kladno, kterým se vydává změna č. 4 Územního plánu sídelního útvaru obce Doksy, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2011, čj. 4 Ao 5/2011 - 42, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o opatření obecné povahy č. 1/2011 obce Doksy, ve kterém jí nebylo vyhověno. Uvedla, že uvedené opatření obecné povahy napadla správní žalobou mimo jiné proto, že přijatá změna č. 4 je, ve vztahu k rozsahu dosavadního využití pozemků v jejím vlastnictví, nadbytečná a že další omezení rozsahu využití těchto pozemků by bylo zásahem do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka tvrdí, že při schválení změny svého územního plánu obec Doksy porušila zásadu proporcionality, neboť záměry navržené změny územního plánu mohly být dosaženy i beze změny dosavadního funkčního využití pozemků v jejím vlastnictví. Nejvyšší správní soud, při posuzování návrhu na zrušení tohoto opatření obecné povahy, nesprávně aplikoval zásadu proporcionality, čímž mělo dojít k porušení jejího vlastnického práva. II. Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka u Nejvyššího správního soudu navrhla "zrušení opatření obecné povahy č. 1/2011 obce Doksy, kterým se vydává změna č. 4 územního plánu sídelního útvaru obce Doksy". Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky zamítl v části týkající se pozemků, jejichž vlastníky jsou, podle výpisu z katastru nemovitostí, jiné osoby, takže ve vztahu k těmto nemovitostem nepřipadá v úvahu zkrácení jejího vlastnického práva. Ve zbylé části, týkající se pozemků, jejichž vlastníkem stěžovatelka prokazatelně je, návrh odmítl. V podrobném odůvodnění svého rozsudku popsal průběh řízení o vydání opatření obecné povahy a vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že procesní námitky stěžovatelky jsou nedůvodné. Vyjádřil se i k její námitce ohledně zásahu do jejího vlastnického práva, k němuž mělo dojít změnou funkčního využití území. Konstatoval, že je právem obce stanovit, jaké bude funkční využití ploch. Případná změna však nesmí být v rozporu s principem proporcionality. Nejvyšší správní soud, s odkazem na svou judikaturu, podrobně vyložil aplikaci principu proporcionality na posuzovanou věc. Vysvětlil, z jakých důvodů považuje změnu využití pozemků v důsledku změny č. 4 Územního plánu obce Doksy za ústavně legitimní a odůvodněnou zákonným cílem. Tímto zákonným cílem je přizpůsobení využití předmětných ploch, způsobu využití ploch sousedních a obcí Doksy blíže specifikovaným limitům v území. Podle názoru Nejvyššího správního soudu byl zásah učiněn v nezbytně nutné míře a nediskriminačním způsobem, s vyloučením libovůle, neboť změny se týkaly pozemků obsažených v příslušné lokalitě, nikoli primárně pozemků ve vlastnictví stěžovatelky. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že obec Doksy dodržela, při vydání opatření obecné povahy, zásadu subsidiarity a minimalizace takového zásahu. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu a odmítá jeho výklad a aplikaci principů, vyplývajících z jeho judikatury. Setrvává na svém vlastním názoru a uvádí stejné námitky, které uplatnila již v předchozím řízení. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a může tedy zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě, že shledá porušení základního práva či svobody. Taková situace však v daném případě nenastala. Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení i rozhodnutí, která z něj vzešla, nelze než uzavřít, že Nejvyšší správní soud se otázkou ústavní legitimity a zákonnosti předmětného opatření obecné povahy velmi podrobně zabýval. Při jeho posuzování vycházel z limitů stanovených ustanoveními ústavního pořádku, příslušných zákonných opatření a principů přezkumu opatření obecné povahy, vyplývajících z jeho judikatury. Své závěry srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil a vypořádal se se všemi argumenty stěžovatelky. Stačí tedy odkázat na jeho závěry, které jsou ústavně zcela konformní. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka neprokázala porušení svých základních práv, jichž se dovolává. Z její strany se jedná pouze o polemiku vyjadřující její nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud k této polemice dodává, že pokud Nejvyšší správní soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2012 Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.