I.ÚS 395/97
V PLATNOSTI- KS Brno 3 To 694/96
- ÚS I.ÚS 395/97
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly porušeny základní práva stěžovatele. Soud se zabýval nárokem na osobní účast při veřejném zasedání, avšak zjištěno bylo, že stěžovatel nezaslal omluvný dopis včas. Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces, protože odvolací soud rozhodl v souladu s trestním řádem. Návrhy na další důkazy nebyly považovány za nezbytné, protože důkazní materiál byl dostatečný. Rozsudek krajského soudu byl považován za spravedlivý a zákonný.
Rubrum
I. ÚS 395/97 Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele L.M., zastoupeného advokátem JUDr. P.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 694/96, ze dne 8. 10. 1997, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 10. 12. 1997, 16. 2. 1998, a 3. 3. 1998, napadl rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 694/96, ze dne 8. 10. 1997, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 2 T 63/95. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným z trestných činů porušování domovní svobody, krádeže a poškozování cizí věci, a to jak dílem dokonaným, tak dílem ve stádiu pokusu, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně mělo k porušení těchto ustanovení dojít tím, že odvolací soud rozhodl o podaném odvolání stěžovatele ve veřejném zasedání konaném dne 8. 10. 1997 v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel uvedl, že byl nemocen a v důsledku nemoci se nemohl osobně dostavit k veřejnému zasedání. Dne 30. 9. 1997 prý zaslal Krajskému soudu v Brně dopis, ve kterém žádal, aby odvolací soud veřejné zasedání odročil s tím, že trvá na osobní účasti u veřejného zasedání. Další porušení svých práv pak stěžovatel spatřuje v tom, že soud prvního ani soud druhého stupně neprovedly důkazy, které navrhoval, a to především výslechem svědků V.K. a Š.Ž. a vyšetřením duševního stavu stěžovatele. Uvedení svědci měli dosvědčit, že se obžalovaný v době spáchání části skutků nacházel na jiném konci republiky, a proto se nemohl dopustit trestné činnosti, která mu je kladena za vinu. Krajský soud v Brně ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že veřejné zasedání ve věci odvolání stěžovatele bylo mnohokráte odročováno. Obžalovaný se k poslednímu nařízenému jednání nedostavil, ačkoli mu byl termín veřejného zasedání řádně a včas oznámen. Omluvný dopis stěžovatele, na který v ústavní stížnosti poukazuje, nebyl soudu předložen. Až dne 15. 10. 1997 zaslal stěžovatel dopis, který je založen ve spisu. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil a dne 18. 2. 2000 poskytl Ústavnímu soudu rozsáhlý spisový materiál. II. Ústavní soud na základě zjištěných skutečností a přezkoumání spisového materiálu konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná. Především je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování a postupem odvolacího soudu v řízení nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal. Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na výslechy dalších svědků, Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle současné judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 362/96), není odvolací soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, že důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§ 263 odst. 6 trestního řádu). Rozsudek krajského soudu je přesvědčivý, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že není nutné provádět další důkazy výslechem navrhovaných svědků, zejména svědka K. a Ž. Jak zjistil Ústavní soud ze soudního spisu, soud prvního stupně prováděl ve věci rozsáhlé dokazování. Pro nedostavení se obou jmenovaných svědků soud hlavní líčení mnohokrát odročil, neboť obhájce i obžalovaný na jejich výslechu trvali. Na svých stanoviscích setrvali, i když soud činil další marné pokusy oba jmenované svědky předvést prostřednictvím Policie ČR. Policie ČR při mnoha neúspěšných pokusech o zastižení obou svědků nejprve zjistila, že se nezdržují v místě trvalého bydliště, poté že svědek K. se zdržuje na území Německa, kde pracuje. Při dalších pokusech pak bylo zřejmé, že svědci se předvedení k výslechu vyhýbají. Vzhledem k tomu, že státní zástupce na jejich výslechu netrval, a že důkazy pro uznání obžalovaného vinným byly podle názoru soudu dostatečné, soud nakonec od výslechu těchto svědků upustil. Co se týká znaleckého posudku o duševním stavu obžalovaného, podle názoru soudu nebylo třeba takový posudek zpracovávat, neboť soud měl k dispozici odborná vyjádření lékařů, kteří obžalovaného ošetřovali v době odmítání stravy (obžalovaný držel hladovku), a kteří v jeho chování ve vězeňské nemocnici nespatřovali žádné známky duševní choroby, ale naopak účelové chování s úmyslem vynutit si takovým postupem propuštění z vazby. Podle závěrů obou soudů, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje, byla vina stěžovatele jednoznačně prokázána provedenými důkazy, které nebylo třeba v odvolacím řízení opakovat ani doplňovat. Proto ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením navrhovaných důkazů byl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu. Postup soudu ve veřejném zasedání upravují ustanovení § 235 - 239a trestního řádu. Z předloženého spisového materiálu, rovněž jakož i z vyjádření odvolacího soudu vyplývá, že první veřejné zasedání bylo nařízeno na 5. 2. 1997. Dne 3. 2. 1997 zaslal obžalovaný soudu omluvný dopis s potvrzením o pracovní neschopnosti. Proto bylo veřejné zasedání odročeno na 5. 3. 1997. Protože se obžalovanému nepodařilo řádně doručit předvolání, byla postupně odročena i další veřejná zasedání, a to na 9. 4. 1997 a na 15. 5. 1997. Poté soud zjistil, že obžalovaný se od 21. 2. 1997 nachází ve vazbě ve věznici v H. Z toho důvodu byla podána žádost o eskortu obžalovaného k nařízenému jednání na 15. 5. 1997. Vzhledem k tomu, že věznice soudu sdělila, že obžalovaný opět zahájil odmítání stravy a jeho zdravotní stav tak neumožňuje jeho účast na veřejném zasedání, bylo odročeno na neurčito. Dne 19. 9. 1997 byl L.M. propuštěn z vazby na svobodu. Veřejné zasedání bylo nařízeno na 8. 10. 1997 a doručení o jeho konání převzal L.M. řádně a včas, o čemž svědčí doručenka založená ve spisu. V den konání veřejného zasedání soud neměl k dispozici žádný omluvný dopis obžalovaného s potvrzením o pracovní neschopnosti a podle zjištění Ústavního soudu se žádný podobný dopis ani ve spisu nenachází, a to i přes to, že součástí ústavní stížnosti je kopie podacího lístku ze dne 30. 9. 1997, kde adresát písemnosti je označen jako Krajský soud v Brně. Ve spisu je založen pouze dopis doručený krajskému soudu dne 16. 10. 1997, jehož součástí je i kopie potvrzení o pracovní neschopnosti v den konání veřejného zasedání. Protože podle názoru soudu byly splněny podmínky pro jednání v nepřítomnosti obžalovaného, byl na tomto veřejném zasedání vynesen rozsudek. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a postupu krajského soudu jakož i důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. února 2000
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.