I.ÚS 3961/19
V PLATNOSTI- OS Litoměřice 5 T 148/2018
- KS Ústí 4 To 331/2019
- ÚS I.ÚS 3961/19
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka neprovedla vyčerpání všech procesních prostředků. Podání dovolání zůstalo nevyřízeno, což znamená, že není splněna podmínka subsidiarity ústavní stížnosti. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud není vyčerpána všechna právní prostředky. Rozhodnutí bylo založeno na principu, že ústavní stížnost nelze projednat, dokud nebylo rozhodnuto o posledním opravném prostředku.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, Nerudova 22, Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2019 č.j. 4 To 331/2019-1339 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 2. 2019 č.j. 5 T 148/2018-886, takto :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 12. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou spolu s obžalovaným D. S. ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. z. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.z. Stěžovatelka byla odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 4, 5 roku a pro výkon trestu byla zařazena do věznice s ostrahou. Oba obžalovaní byli zavázáni společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti HENNLICH s.r.o. škodu ve výši 3.047.990 Kč. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem nově mimo jiné tak, že byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody ve výměře 3 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Z ústavní stížnosti se podává, že proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka v zachované lhůtě dovolání, o němž nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto. II. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. To platí i pro situaci, kdy bylo dovolání sice podáno, ale nebylo o něm doposud rozhodnuto (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 65/15 ze dne 12. 2. 2015, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydá-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátí nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3394/10 ze dne 14. 2. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 2776/10 ze dne 26. 10. 2010). Ústavní soud nemůže rozhodnout dříve než Nejvyšší soud na straně jedné, na straně druhé by však ani nebylo rozumné, aby o souběžně podané ústavní stížnosti dále vedl řízení a sledoval, kdy Nejvyšší soud rozhodne. Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud stěžovateli vyhoví, a proto by se nynější ústavní stížnost mohla stát bezpředmětnou (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3731/12 ze dne 3. 6. 2013). Výše zaznamenaný princip subsidiarity přezkumu se tedy prosazuje i zde a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i dovolací řízení, je návrhem předčasným, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný a musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnut (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 50/13 ze dne 28. 2. 2013). Z výše uvedeného vyplývá, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji Ústavní soud odmítl v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. prosince 2019 Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.