I.ÚS 399/2000
V PLATNOSTI- KS Ostrava 9 Co 891/98
- ÚS I.ÚS 399/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé nepodali návrh proti rozhodnutí posledního procesního prostředku. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož musí být vyčerpána všechna procesní prostředky před podáním ústavní stížnosti. Stížnost byla založena pouze na napadení rozhodnutí nižších soudů, nikoli na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo posledním prostředkem. Ústavní soud proto nemohl věc projednat meritorně, protože návrh nevyhověl podmínkám přípustnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti K. B., Š. G., a PhDr. J. G., všech zastoupených advokátem JUDr. J. J. proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 18 C 177/97, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 9 Co 891/98, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Frýdku-Místku ve věci stěžovatelů (navrhovatelé) proti odpůrcům M. K. a N. K. (I.) zamítl návrh, aby odpůrci byli povinni trpět právo užívání drenážního potrubí na blíže specifikovaném pozemku a zdržet se všeho, co by bránilo v užívání tohoto práva a (II.) zamítl návrh, aby odpůrci byli povinni provést řádné napojení těchto drenážních trubek. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem částečně připustil změnu návrhu a jeho zpětvzetí a o tomto změněném návrhu rozhodl tak, že zamítl návrh, aby odpůrcům byla uložena povinnost trpět právo navrhovatelů k odvádění povrchových a podpovrchových vod z blíže specifikovaných nemovitostí stěžovatelů po parcele odpůrců. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají a blíže zdůvodňují, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy čl. 11 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Zároveň uvádějí, že současně s ústavní stížností podali "z opatrnosti" i dovolání, nicméně že se domnívají, že toto dovolání "s velkou pravděpodobností není přípustné" a že tedy před podáním ústavní stížnosti vyčerpali všechny procesní prostředky na ochranu svých práv. Namítanou protiústavnost citovaných rozsudků spatřují stěžovatelé především v tom, že obecné soudy chybně nepovažovaly za určující právní titul pro vznik předmětného věcného břemene ústní smlouvu právních předchůdců účastníků řízení a že vyžadovaly existenci smlouvy písemné, byť prý tato forma nevyplývá z žádného právního předpisu. Stěžovatelé dále tvrdí, že obecné soudy měly jejich návrh posoudit nejen podle ustanovení o vydržení a o věcném břemenu, nýbrž se prý měly zabývat rovněž tím, zda tvrzené právo nelze podřadit i pod jiná ustanovení občanského zákoníku, a měly se vypořádat i s právní úpravou, obsaženou v tzv. vodním zákoně. Obecné soudy proto údajně napadenými rozsudky neposkytly stěžovatelům ochranu proti zneužití vlastnictví, jestliže "výkon vlastnického práva odpůrci způsobuje újmu nejen stěžovatelům, ale i životnímu prostředí". Proto stěžovatelé navrhli, aby byly napadené rozsudky zrušeny. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 721/2002, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. Shledal sice jeho přípustnost, avšak dospěl k blíže vyargumentovanému závěru, že není důvodné. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu, aby byl tento procesní prostředek způsobilý k projednání a rozhodnutí Ústavním soudem, je však nutné, aby splňoval všechny zákonem stanovené procesní i materiální náležitosti a podmínky. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle odst. 4 stejného ustanovení musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z citovaných ustanovení (dále např. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti - představující subsidiární prostředek k ochraně základních práv - je nutné vyčerpat všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práv, které právní řád České republiky připouští. Zároveň však platí, že Ústavní soud je vázán podaným návrhem (tzn. petitem, nikoliv jeho odůvodněním) a nemůže jej překračovat, jelikož je v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a proti kterému tedy bude ústavní stížnost brojit. Pokud však stěžovatel nenapadne rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně jeho práva, nýbrž toliko rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto koncipovaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil a podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by i přesto nadále nedotčeno nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku, což by zjevně vyvolalo stav značné právní nejistoty (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 331). Ani v souzené věci se proto Ústavní soud nemůže meritorně zabývat podanou ústavní stížností, jelikož v ní stěžovatelé nenapadli rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým byl v daném případě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, a brojí pouze proti předcházejícím rozsudkům okresního a krajského soudu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž dovolání představuje poslední procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelů ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tehdy, jestliže je přípustné. V souzené věci sice stěžovatelé postupovali správně, jestliže z důvodu procesní jistoty podali současně s dovoláním i ústavní stížnost, neboť se domnívali, že dovolání zřejmě není přípustné. Protože však Nejvyšší soud ČR toto dovolání shledal přípustným, je zjevné, že představovalo poslední prostředek k ochraně jejich práv a že teprve po jeho vyčerpání (tedy po rozhodnutí dovolacího soudu) mohla být podána ústavní stížnost - směřující i proti němu - způsobilá k meritornímu projednání a rozhodnutí. Protože tak však stěžovatelé dosud neučinili, musel Ústavní soud nutně dospět k závěru, že ústavní stížnost, brojící toliko proti rozsudkům okresního a krajského soudu, je nepřípustná. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2002 JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.