I.ÚS 4/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Tomášem Němečkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. března 2025 č. j. 17 T 113/2024-433, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2025 č. j. 12 To 116/2025-453 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2025 č. j. 8 Tdo 871/2025-492, za účasti Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, Krajského státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady presumpce neviny zaručené v čl. 40 odst. 2 Listiny a zásady in dubio pro reo. K namítanému porušení mělo dojít v důsledku jednostranného postupu obecných soudů ve prospěch poškozené v situaci "tvrzení proti tvrzení" a absence provedení důkazů k rozhodným skutkovým okolnostem.

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 100 000 Kč; byla mu též uložena povinnost zaplatit poškozené Vojenské pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 8 587 Kč. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že na základě provedeného dokazování bylo i přes existenci vzájemně si odporujících verzí uváděných stěžovatelem a poškozenou o průběhu skutkového děje s přispěním dalších důkazů dostatečným způsobem prokázáno, že stěžovatel poškozenou fyzicky napadl tak, že ji rukou sevřenou v pěst udeřil do levé tváře, a způsobil jí tak poranění vyžadující lékařské ošetření a omezující poškozenou v obvyklém způsobu života, čímž naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání.

3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo odvolání stěžovatele dle § 256 trestního řádu zamítnuto. Krajský soud se v napadeném usnesení zcela ztotožnil se závěry okresního soudu co do hodnocení jednotlivých důkazů, skutkového stavu, jenž byl na základě takového hodnocení zjištěn, jakož i jeho právního posouzení a uloženého trestu, a současně se vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel prostřednictvím obhájce dovolání.

4. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že je v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Nejvyšší soud reagoval na dovolací námitky stěžovatele a uvedl, že ze způsobu, jakým se soudy vypořádaly s důkazy a jaké argumenty k nim uvedly, nevznikají žádné pochybnosti o správnosti takového postupu, neboť byly dostatečně objasněny všechny podstatné skutečnosti včetně těch, které stěžovatel zpochybnil. Neztotožnil se ani s výhradami stěžovatele k právní kvalifikaci skutku zejména vzhledem k posouzení újmy na zdraví poškozené a shledal, že uplatněné námitky byly neopodstatněné.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím zejména co do obecnými soudy zjištěného skutkového stavu a dovolává se své verze průběhu skutkového děje. Poukazuje především na existenci rozporu v napadených rozhodnutích, pokud jde o stranu tváře, do níž byla poškozená udeřena. Obecné soudy se s tímto rozporem dle stěžovatele nedokázaly dostatečně vypořádat a nedůvodně nevyhověly ani důkazním návrhům stěžovatele, činěným za účelem jeho odstranění. Stěžovatel též poukazuje na přílišnou preferenci výpovědi poškozené jak obecnými soudy, tak znalkyní, jež v projednávané věci vypracovala znalecký posudek. Dále zpochybňuje také závěr obecných soudů týkající se zdravotního stavu poškozené, jenž ji měl omezovat v běžném způsobu života, a poukazuje na účelovost jejího postupu. Uvedený postup obecných soudů dle stěžovatele založil takové pochybnosti, které podle zásad presumpce neviny a in dubio pro reo a v kontextu situace "tvrzení proti tvrzení" nemohou vést k závěru o tom, že přečin ublížení na zdraví stěžovatel skutečně spáchal.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

8. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu je primárně záležitostí obecných soudů a jemu do této působnosti zásadně nepřísluší zasahovat. Ke kasačnímu zásahu přistupuje z důvodu závažných vad ve skutkových zjištěních pouze ve výjimečných případech, kdy postup obecných soudů vybočí z ústavněprávních mezí (srov. např. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4129/17, nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08 nebo nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94).

9. Mezi takto výjimečné případy se řadí zejména (i) existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů, (ii) situace, kdy rozhodnutí obecných soudů svědčí o možné libovůli v rozhodování či o interpretační svévoli postrádající smysluplné odůvodnění, (iii) založení skutkových zjištění na důkazech získaných nezákonným způsobem nebo (iv) případy, kdy jsou přijaté závěry výrazem faktického omylu nebo logického excesu (srov. např. nález ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 3044/22, nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2929/18, nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).

10. Další takovou výjimkou jsou poté opomenuté důkazy, jichž se stěžovatel v projednávané věci dovolává. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy soud důkazní návrh bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne nebo zcela ignoruje, anebo kdy soud v odůvodnění meritorního rozhodnutí nezohlední důkazy, které byly řádně provedeny (srov. nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16, nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 či nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03). Nevyhovění důkazním návrhům lze přitom zásadně odůvodnit třemi skupinami důvodů: (i) absence souvislosti tvrzené skutečnosti, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, s předmětem řízení, dále (ii) navrhovaný důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost a konečně (iii) tvrzení, k jehož ověření či vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno či vyvráceno, tedy takový důkazní návrh je nadbytečný (srov. např. nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23 či nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01).

11. V projednávané věci nelze než uzavřít, že pro kasační zásah Ústavního soudu pro namítaná pochybení obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu nejsou dány důvody. Z napadených rozhodnutí totiž zjevně plyne, že i přes rozporná tvrzení stěžovatele a poškozené o průběhu skutkového děje se obecné soudy s těmito i dalšími důkazy vypořádaly dostatečně racionálně a argumentačně přesvědčivě, čímž dospěly ke skutkovému stavu zjištěnému bez důvodných pochybností. Nelze přitom přisvědčit tvrzení stěžovatele o svévolné jednostranné preferenci verze poškozené obecnými soudy. Z její výpovědi totiž nebylo vycházeno izolovaně, nýbrž jednak s vědomím existujícího rozporu s výpovědí stěžovatele a jednak v kontextu dalších ve věci provedených důkazů, jejichž soulad s výpovědí poškozené vedl obecné soudy k ustálení skutkového stavu. Závěr o dostatečném a logickém vyvození zjištěného skutkového stavu se uplatní i ve vztahu k namítanému nesprávnému postupu znalkyně.

12. Z téhož důvodu nelze vyhovět ani námitce stěžovatele poukazující na opomenuté důkazy týkající se pochybností ohledně strany tváře, do níž byla poškozená stěžovatelem udeřena. Obecné soudy si totiž byly této nejasnosti v průběhu zjišťování skutkového stavu zřejmě vědomy a existující pochybnosti vyřešily logickou preferencí pozdějších lékařských zpráv či znaleckého posudku poukazujících na úder do levé strany tváře nad zaznamenaným tvrzením poškozené z místa činu a dalšími důkazy svědčícími o možném úderu do strany pravé, jejichž vypovídací hodnota byla do značné míry snížena vypjatou situací na místě činu, jakož i přítomností dcery poškozené. Touto úvahou tak byly jak skutečnost udeření poškozené stěžovatelem, tak strana tváře, do níž byla poškozená udeřena, učiněny nespornými. Obecné soudy proto stěžovatelovy namítané důkazní návrhy správně vyhodnotily jako nadbytečné, přičemž své závěry dostatečným způsobem odůvodnily.

13. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by se obecné soudy vůči němu dopustily porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo v situaci "tvrzení proti tvrzení". Pro takové situace platí, že na soud je třeba klást zvýšené požadavky v souvislosti s tím, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, přičemž jeho rozhodnutí nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání faktům jiným (srov. např. nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 nebo nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14).

14. V projednávané věci však platí jednak to, že s poukazem stěžovatele na existenci situace "tvrzení proti tvrzení" se lze ztotožnit pouze částečně, neboť v době incidentu se na místě činu sice skutečně nacházeli pouze stěžovatel a poškozená, avšak nešlo o stav, kdy by jediným důkazem stojícím v protikladu ke tvrzení stěžovatele byla výpověď poškozené, nýbrž zde byla i řada důkazů dalších. Současně platí, že postup obecných soudů, jakož i odůvodnění jejich rozhodnutí dostály zvýšeným požadavkům na úvahy o učiněných závěrech, jak vyplývá i z výše uvedeného i ze samotných napadených rozhodnutí, a nezaložily tak rozpor s trestněprávními zásadami ani se závěry nálezu ze dne 19. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 743/25, na který stěžovatel poukazoval.

15. Konečně stěžovatel předložil námitku nesprávného právního posouzení znesnadnění obvyklého způsobu života stěžovatelky ve smyslu § 122 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 1 trestního zákoníku ze strany obecných soudů. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v řízení, výklad a aplikace podústavního práva jsou zásadně záležitostí obecných soudů a úkolem Ústavního soudu není přezkum celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4129/17 či nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). Ingerence Ústavního soudu do této činnosti obecných soudů přichází v úvahu zejména tehdy, pokud ze strany obecných soudů došlo ke svévolné interpretaci či aplikaci podústavního práva nebo ke vzniku extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 3097/16, nález ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 nebo usnesení ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 2861/21).

16. S odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavnímu soudu nezbývá než i k této námitce stěžovatele konstatovat, že je neopodstatněná. Obecné soudy se totiž se závěrem o zásahu do tělesné integrity poškozené naplňujících pojmové předpoklady ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 trestního zákoníku argumentačně vypořádaly zcela dostatečně s odkazem na jednotlivé provedené důkazy zahrnující lékařské zprávy či znalecký posudek, z nichž mj. závěr o znesnadnění obvyklého způsobu života poškozené, který stěžovatel zpochybnil, nesporně vyplývá.

17. Z výše uvedeného proto plyne, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou stižena vadami ústavněprávního charakteru, neboť jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu