Ústavní soud · Usnesení

I.ÚS 4013/19

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2020-01-28 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2020:1.US.4013.19.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh byl zjevně neopodstatněný. Soud upozornil, že nemá pravomoc rozhodovat o výši nebo druhu uloženého trestu, protože to je výhradně působností trestních soudů. Stěžovatelův názor, že výkon trestu po více než 25 letech je bezúčelný, byl odmítnut, protože soudy již při vydání rozsudku zohlednily časový faktor. Soud rovněž nepřijal argument, že stěžovatel spáchal trestné činy v důsledku vydírání, protože trestné činy nebyly bagatelní a nebylo možné je omluvit tímto způsobem.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. G., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem Praha 5, Radlická 1031/42, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019 č. j. 6 To 63/2019-847 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2019 č. j. 4 T 34/2011-818, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo podle § 86 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, a proto vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 20. 1. 2015 č. j. 4 T 34/2011-419. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody je nařizován po více než 25 letech od spáchání protiprávního jednání, takže je v současné době již zcela bezúčelný a nemůže splnit žádný z účinků předpokládaných zákonem i účelem trestu. Připouští, že byl odsouzen za trestné činy, kterých se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, avšak má za to, že trestní soudy rozhodující o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nevzaly dostatečně v úvahu všechny okolnosti, za nichž se této nové trestné činnosti dopustil. Konkrétně tvrdí, že se protiprávního jednání dopustil v důsledku vydírání, jemuž byl vystaven, tudíž se důvodně obával o svůj život a zdraví. Uvádí, že do doby, než začal být vydírán, se podroboval uloženému dohledu a nedopouštěl se protiprávního jednání. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Protože námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo. Ústavní soud především odmítá tvrzení stěžovatele, že nařízení výkonu trestu odnětí svobody po více než 25 letech od spáchání protiprávního jednání nemá smysl. K době, která uplynula od spáchání trestného činu, již trestní soudy přihlédly v odsuzujícím rozsudku, což je ostatně patrné i z toho, že stěžovateli byl za velmi závažnou trestnou činnosti uložen benevolentní trest odnětí svobody s podmíněným odkladem (a se stanoveným dohledem). To ostatně připomněl v napadeném usnesení i Krajský soud v Praze (srov. č. l. 4). Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by měl výše uvedený názor stěžovatele platit, vedlo by to k absurdnímu závěru, že by se v jeho situaci mohl podmíněně odsouzený vlastně chovat jakkoli, aniž by to pro něj mohlo mít jakékoli důsledky v podobě nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že trestní soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně zohlednily skutečnost, že se stěžovatel protiprávního jednání dopustil v návaznosti na vydírání, kterému byl vystaven. V této souvislosti je třeba uvést, že stěžovatel byl odsouzen nikoli za jeden, ale za dva trestné činy, jichž se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, přičemž šlo jednak o přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a jednak o přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Spáchání této nikoli bagatelní trestné činnosti nemůže být omlouváno určitou složitou situací, v níž se stěžovatel ocitl v důsledku vydírání, jemuž byl vystaven, a kterou pochopitelně mohl a měl řešit naprosto jiným způsobem, než pácháním trestných činů. Krajský soud v Praze navíc napadené rozhodnutí o nařízení výkonu trestu odnětí svobody opíral nejen o trestnou činnost stěžovatele spáchanou ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, ale také o další projevy nerespektování uloženého dohledu ze strany stěžovatele. Tento soud v napadeném usnesení (srov. č. l. 4) upozornil mj. na skutečnost, že od roku 2017 se stěžovatel několikrát bez omluvy nedostavil na konzultaci s probační úřednicí a nedokládal informace o svém zaměstnání, resp. o legálních příjmových zdrojích. Ústavní soud uzavírá, že z napadených rozhodnutí zřetelně vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě trestní soudy dospěly k přesvědčení, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Ústavní soud tak nemá pochybnosti, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.