I.ÚS 4067/14
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky, která se domnívala, že jí byla znemožněna účast na jednání před soudem prvního stupně kvůli nedostatku plné mocnosti u jejího zástupce. Soud uvedl, že stěžovatelka nevyčerpla všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje, a proto není ústavní stížnost přípustná. Rozhodnutí se opřelo o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky. Soud také upozornil na princip subsidiarity, podle něhož musí být nejprve využity vnitřní právní prostředky před podáním ústavní stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Pražské vodovody a kanalizace, a . s., se sídlem Pařížská 11, Praha, zastoupené JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 231/2013-24 ze dne 26. září 2014, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby obvodní soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 4 844 Kč s příslušenstvím jako cenu vodného a stočného za dodané služby. Obvodní soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že jediné předložené důkazy (smlouva o dodávkách vody a faktura za dodané služby) nevypovídají o tom, zda stěžovatelka fakturované služby žalovanému skutečně dodala a zda je žalovaný skutečně odebral.
3. Stěžovatelka napadla tento rozsudek ústavní stížností, v níž namítla, že obvodní soud v řízení postupoval formalisticky. K jednání před soudem se totiž dostavil substitut zástupce stěžovatelky, neprokázal se však substituční plnou mocí. Obvodní soud s ním z toho důvodu odmítl jednat, neumožnil tento nedostatek odstranit, a rozhodl na základě podkladů v soudním spisu.
4. Podle stěžovatelky měl obvodní soud jednání přerušit a umožnit, aby si substitut plnou moc obratem obstaral (např. datovou schránkou), nebo měl jednání odročit, aby substituční plná moc mohla být předložena při odročeném jednání. Vzhledem k tomu, že se substitut prokázal průkazem České advokátní komory a má stejné jméno a sídlo jako zástupce stěžovatelky, mohl obvodní soud předpokládat, že se o substituci skutečně jedná. Zvláště za situace, kdy není důvod, proč by se v bagatelní věci advokát neměl dostavit, a kdy substitut soudu oznámil, že má u sebe originály listinných důkazů.
5. Soud za takového stavu nepřípustně extenzivním způsobem vyložil § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř."), a rozhodl na základě obsahu spisu a provedených důkazů v nepřítomnosti žalobce. Z toho důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výše uvedený rozsudek obvodního soudu zrušil.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
8. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí postupem soudu prvního stupně bylo upřeno účastnit se jednání před tímto soudem. Podle § 229 odst. 3 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 o. s. ř.
10. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že důvodem zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. může být např. stav, kdy soud znemožnil účastníku nebo zástupci účastníka účastnit se jednání, případně znemožnil účastníku nebo zástupci účastníka přítomnému u jednání činit přednesy a důkazní návrhy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 1082/2000 ze dne 15. listopadu 2000). Důvodem zmatečnosti může být i situace, kdy soud jednal s tím, kdo se vydával za zástupce účastníka a neměl plnou moc (usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 5280/2008 ze dne 10. 9. 2009).
11. Námitky stěžovatelky odpovídají důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. a stěžovatelka napadá pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž odvolání nebylo podle § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné. Z ničeho přitom neplyne, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost vyčerpala, přestože podle § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má v návrhu na zahájení řízení mimo jiné pravdivě vylíčit rozhodné skutečnosti a podle § 72 odst. 6 musí přiložit kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva.
12. Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení (k principu subsidiarity ústavní stížnosti viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 692/14).
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. února 2015 David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj