I.ÚS 4133/18
V PLATNOSTI- KS Ústí 4 To 369/2018-21
- ÚS I.ÚS 4133/18
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh byl zjevně neopodstatněný. Stěžovatel se vzdal práva stížnosti proti vzetí do vazby ještě před ustanovením obhájce, což bylo považováno za platné prohlášení. Soud uvedl, že obviněný může činit procesní úkony i bez obhájce, a jeho výslovné vzdání se stížností je neodvolatelné. Rozhodnutí Krajského soudu o zamítnutí stížnosti jako podané osobou, která se jí vzdala, bylo správně.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 4 To 369/2018-21 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2018 č. j. 40 Nt 636/2018-13, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem jako podaná osobou, která se stížnosti výslovně vzdala. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel uvádí, že poté, co soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem vyhlásila dne 16. 9. 2018 napadené usnesení, že se bere do vazby, prohlásil mj., že se vzdává práva stížnosti, nepřeje si, aby stížnost v jeho prospěch podaly jiné osoby a že si nevolí obhájce a žádá, aby mu byl ustanoven soudem. Opatření Okresního soudu v Ústí nad Labem, jímž tento soud ustanovil JUDr. Jiřího Císaře obhájcem stěžovatele, bylo tomuto obhájci doručeno dne 24. 9. 2018. Stěžovatel namítá, že na základě § 36 odst. 1 písm. a) trestního řádu musí mít obviněný obhájce od okamžiku, kdy je vzat do vazby. Soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem proto podle jeho názoru měla ihned po publikaci usnesení o vzetí do vazby dát stěžovateli příležitost zvolit si obhájce, a pokud si jej nezvolí, měla mu jej ustanovit. K jakýmkoli jeho projevům, včetně prohlášení o vzdání se práva podat stížnost proti usnesení o vzetí do vazby, které učinil, aniž by byl zastoupen obhájcem, podle jeho přesvědčení nelze přikládat význam. Má za to, že Krajský soud v Ústí nad Labem z těchto důvodů nebyl oprávněn zamítnout stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem o vzetí do vazby jako podanou osobou, která se stížnosti výslovně vzdala. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). O porušení práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy lze hovořit jen tehdy, dopustí-li se trestní soudy svévolné aplikace norem podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, např. v případě existence extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených právních závěrů v jejich rozhodnutí (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02 či I. ÚS 3523/11). Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti tomu, že jeho stížnost proti napadenému usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem byla zamítnuta jen na základě jeho prohlášení, že se práva stížnosti vzdává, přičemž toto prohlášení bylo učiněno ještě před tím, než byl stěžovateli ustanoven obhájce, tudíž k němu podle jeho názoru nebylo možno přihlížet. Ústavní soud však této argumentaci nemůže přisvědčit. Důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) trestního řádu sice skutečně vzniká vzetím do vazby, tj. vydáním usnesení o vzetí do vazby, avšak z toho neplyne, že obviněný nemůže sám činit jakékoli procesní úkony. Stěžovatel nezpochybňuje, že byl soudem řádně poučen o povinnosti mít obhájce, takže bylo pouze na něm, aby uvážil, zda si obhájce sám zvolí či nechá ustanovit soudem. Stejně tak mohl zhodnotit, zda proti usnesení o vzetí do vazby podat stížnost, stížnosti se naopak vzdát, anebo si ponechat lhůtu k podání stížnosti, což by mu umožnilo poradu s obhájcem o této záležitosti. Stěžovatelova procesní práva nemohla být nikterak relevantně dotčena, jestliže z těchto možností si sám zvolil vzdání se stížnosti, neboť tento procesní úkon s osobou obhájce není bezpodmínečně spjat, a jeho přítomnost (neměl-li ho obviněný již předtím) při úkonu vzetí do vazby logicky ani předpokládat nelze (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 799/12). Ústavní soud dodává, že přijetí výše uvedené argumentační konstrukce stěžovatele, podle které nelze přiznat význam jakémukoli projevu obviněného, u něhož vznikl důvod nutné obhajoby a jemuž obhájce doposud nebyl ustanoven, by vedlo k nepřijatelným důsledkům. V takovém případě by totiž nebylo možno přihlížet například ani ke stížnosti, kterou by sám obviněný v takové situaci (tj. ještě před ustanovením obhájce) podal, což by ovšem znamenalo zásadní zkrácení práv obviněného. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel se svým prohlášením učiněným do protokolu o vazebním zasedání po vyhlášení napadeného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem platně vzdal práva podat proti tomuto usnesení stížnost. Krajský soud v Ústí nad Labem následně správně konstatoval, že takové prohlášení je neodvolatelné, a že je proto třeba stížnost stěžovatele v souladu s § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu posoudit jako podanou osobou, která se jí výslovně vzdala. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2019 JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.