I.ÚS 4183/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou, se sídlem Vodičkova 40, Praha 1, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 290/2016-2469 ze dne 6. října 2016 a Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 39 P 115/2008-2416 ze dne 14. dubna 2016, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ve své ústavní stížnosti podané dne 20. 12. 2016 stěžovatel tvrdí, že výše uvedenými rozhodnutími, kterými byly zamítnuty jeho návrhy na výkon rozhodnutí o styku s nezletilými dětmi, byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu, spravedlivý proces a péči o děti, jakož i právo jeho nezletilých dětí na řádnou rodičovskou péči a výchovu.

2. Těmto rozhodnutím předcházely rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 39 P 115/2008-1845 ze dne 8. 10. 2014 a Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 174/2015-2112 ze dne 12. 10. 2015, kterými byl zamítnut stěžovatelův návrh na obnovu předchozího řízení ve věci péče a výživy jeho nezletilých dětí a v důsledku kterých došlo oproti předchozí úpravě k zúžení rozsahu stěžovatelova styku s dětmi, přestože stěžovatel navrhoval střídavou péči. Zmíněné rozsudky byly předmětem stěžovatelovy dřívější ústavní stížnosti, která byla Ústavním soudem odmítnuta jako zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná usnesením sp. zn. I. ÚS 126/16 ze dne 19. 5. 2016.

3. V období mezi dny 14. 1. 2015 a 4. 4. 2016 podal stěžovatel dvě desítky návrhů, ve kterých popsal zmařené styky zejména se svou nezletilou dcerou, domáhal se nařízení výkonu rozhodnutí týkajícího se jeho styku s oběma nezletilými dětmi a navrhoval uložení pořádkové pokuty matce. Napadeným rozhodnutím č. j. 39 P 115/2008-2416 uložil Obvodní soud pro Prahu 6 matce pokutu v celkové výši 4 000 Kč za dva neuskutečněné styky v termínech od 3. 1. 2015 do 5. 1. 2015 a od 26. 6. 2015 do 30. 6. 2015, ve vztahu k nimž matka nijak relevantně neodůvodnila porušení svých povinností. Návrhy týkající se ostatních styků soud jako nedůvodné zamítl, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by matka svévolně bránila řádnému styku stěžovatele s nezletilými. Dle názoru soudu, jenž se opíral mj. o nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015, nebylo možné považovat za maření styku ze strany matky skutečnost, že se nezletilá adolescentní dcera chová ke stěžovateli vulgárně a odmítá společný program s jeho novou rodinou; manipulace matky přitom prokázána nebyla. Usnesením č. j. 28 Co 290/2016-2469 změnil Městský soud v Praze uvedené rozhodnutí v jeho vyhovujícím výroku tak, že zamítl stěžovatelův návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a uložení pokuty matce za styky, které se neuskutečnily v termínech od 3. 1. 2015 do 5. 1. 2015 a od 26. 6. 2015 do 30. 6. 2015. V této části považoval totiž odvolací soud stěžovatelův návrh za nedůvodný, neboť dle stávající úpravy styku v období před a po školních prázdninách neměl styk v těchto termínech probíhat.

4. Proti těmto usnesením vydaným v řízení o výkon rozhodnutí stěžovatel formálně brojí nyní posuzovanou ústavní stížností. Z textu této stížnosti však nevyplývají žádné konkrétní výhrady týkající se napadených usnesení, kromě toho, že dle stěžovatele nejsou soudy schopné rozpoznat, že matka setrvale neumožňuje styk nezletilé s otcem, resp. ho výrazně omezuje a nezletilou úmyslně na styk nepřipravuje, a že "zamítnutím 23 návrhů na výkon rozhodnutí stěžovatele dochází jednak k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a jednak k vážnému zpochybnění principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí". Naprostá většina argumentů obsažených ve stěžovatelově obsáhlé ústavní stížnosti se týká předcházejících rozhodnutí ve věci svěření dětí do péče matky a úpravy jeho styku, kterými se již Ústavní soud zabýval ve věci pod sp. zn. I. ÚS 126/16, a která tak nemůže svému přezkumu podrobit znovu.

5. Pokud jde o touto stížností napadená usnesení, ta byla vydána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury je nutno principy spravedlivého procesu přiměřeně vztáhnout i na exekuční řízení [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 417/06 ze dne 4. 4. 2007 (N 61/45 SbNU 43)]. Z charakteru tvrzených důvodů protiústavnosti, jak jsou formulovány v ústavní stížnosti, je zřejmé, že stěžovatelem namítaná základní práva nebyla porušena, neboť ústavní stížnost neobsahuje v tomto směru žádná relevantní tvrzení. Stěžovatel zejména nevznáší žádné konkrétní výhrady k odůvodnění předmětných rozhodnutí či k závěru Městského soudu v Praze, podle kterého v inkriminovaných dnech neměl styk vůbec probíhat. Z argumentace ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel zejména nesouhlasí s tím, jak matka jejich nezletilou dceru vychovává a jak se tato k němu chová. Na tomto místě Ústavní soud připomíná svůj názor vyjádřený v nálezu sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016 (viz bod 28), podle kterého nemůže být uložení pokuty podle ustanovení § 502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních prostředkem k vynucení povinnosti rodiče, jejíž splnění není zcela v jeho moci (v důsledku negativního postoje samotných nezletilých dětí), resp. jejíž nesplnění tento rodič vědomě nezapříčinil (nebylo-li nijak prokázáno, že by příčinou negativního postoje samotných nezletilých dětí bylo chování či úmyslné ovlivňování ze strany rodiče).

6. Závěry, k nimž ve věci výkonu rozhodnutí oba soudy dospěly, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, a Ústavní soud tak může na obsah těchto rozhodnutí odkázat. Obecný nesouhlas s nimi vyjádřený v ústavní stížnosti sám o sobě nemůže vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Obsahem práva na spravedlivý proces totiž není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by byl stěžovatel spokojen.

7. Na závěr Ústavní soud podotýká, že z napadených usnesení vyplývá, že stěžovatelově nezletilé dceři, které je dnes 15 let, lépe vyhovuje, když se může na styku se stěžovatelem volně domluvit, že takový styk probíhá a že v rámci nařízeného dohledu probíhá spolupráce mezi rodiči a OSPOD, přičemž se řeší také otázka komunikačních problémů a závadných reakcí postoje nezletilé. Je tedy zřejmé, že příslušné orgány vývoj rodinné situace sledují a jsou stěžovateli nápomocné při hledání řešení.

8. Jelikož tedy nebylo Ústavním soudem shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2017 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu