I.ÚS 419/01
V PLATNOSTI- VS Praha 3 To 152/2000
- ÚS I.ÚS 419/01
Citované zákony (2)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr.Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. O. C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 9 T 17/1997, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 3 To 152/2000, takto:
Výrok
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 10. 7. 2001. Stěžovatel tvrdí, že napadenými pravomocnými rozhodnutími v řízení, jehož byl účastníkem, byla porušena jeho základní lidská práva a svobody, konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušení principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR. V důvodech své podrobné ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v jeho věci nebyla dodržena nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé tak, jak to má na mysli ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále namítá, že v řízení nebyl dostatečně prokázán ani jeho úmysl zkrátit daň, poplatek a podobnou dávku tak, jak to má na mysli § 148 odst. 1, odst. 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 1997. Na podporu svého tvrzení poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, a na svou vlastní verzi obhajoby. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze. V něm Vrchní soud uvedl, že trvá na svém závěru, že skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl zjištěn na základě řízení, při dodržení všech ustanovení trestního řádu, především při zachování práva obžalovaného na obhajobu. Vrchní soud je i toho názoru, že zjištěný skutkový stav není v rozporu s učiněnými závěry právními. V tomto směru pak odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího i soudu prvního stupně. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. V dané věci Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů zjistil toto: Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 9 T 17/97, byl stěžovatel (spolu s dalším spoluobviněným) uznán vinným spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, spáchaného dílem samostatně, dílem jednáním společným podle § 9 odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 1997. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že (spolu s dalším obžalovaným) v červenci a v srpnu 1993 dodali jménem firmy Z., nejméně 766 850 kg lehkého topného oleje jako motorovou naftu obchodní firmě V. Vystavili daňové doklady a přitom využili rozdílnosti sazeb daně z přidané hodnoty a spotřební daně u lehkého topného oleje a motorové nafty. Z faktury číslo 135/93, ze dne 20. 7. 1993, na částku Kč 1 840 388,-- neodvedli daň z přidané hodnoty Kč 344 137,50 a spotřební daň Kč 979 687,50, z faktury číslo 92/93, ze dne 22. 7. 1993, na částku 3 639 263,-- Kč neodvedli daň z přidané hodnoty 680 512,50 Kč a spotřební daň 1 952 775,-- Kč a z faktury číslo 139/93, ze dne 1. 8. 1993, na částku 6 413 668,10 Kč neodvedli daň z přidané hodnoty 1 199 303,80 Kč a spotřební daň 3 394 050,-- Kč. Tím způsobili škodu neodvedením daně z přidané hodnoty ve výši nejméně 2 223 953,80 Kč a neodvedením spotřební daně škodu ve výši nejméně Kč 6 326 512,50. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s dozorem a k peněžitému trestu ve výši 1 000 000,-- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán , byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Stěžovateli byl uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti "nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej" a "zprostředkovatelská činnost" na osm let. Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatele (a dalších obžalovaných) věc přezkoumával, podle § 258 odst. 2 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. e) trestního řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně všech obžalovaných zrušil ve výroku o uložených peněžitých trestech, výroku o stanovení trestů náhradních a ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody uložil stěžovateli peněžitý trest ve výši 500 000,-- Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě tento trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále uložil stěžovateli trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti "koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej" na dobu osmi roků. Po seznámení se obsahem ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí obou obecných soudů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky, týkající se způsobu zjištění a hodnocení skutkového stavu, porušení zásady presumpce neviny, jakož i to, že se obecné soudy nezabývaly dokazováním subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 a § 125 trestního řádu, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavní soud v tomto smyslu neprovádí přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumá, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud zkoumal, zda v projednávané věci bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces jako celek a konstatuje, že obecné soudy ve věci stěžovatele postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu prováděného dokazování a provádění důkazů vůbec. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrné, že obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud v dané věci konstatuje i to, že oba obecné soudy se stěžovatelovými námitkami, vyslovenými na jeho obhajobu, v průběhu řízení zabývaly a vypořádaly se s nimi. Stěžovatel v daném případě využil podle hlavy páté citované Listiny základních práv a svobod svého práva na soudní ochranu. Pokud však soud po řízení vedeném podle zákona nerozhodl podle jeho představ, nelze z daného usuzovat, že by tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V dalším odkazuje Ústavní soud na podrobné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto nemohl ztotožnit se stěžovatelem tvrzeným dotčením jeho práva na spravedlivý a nestranný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, ani s námitkou porušení principu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, spatřovanými zejména v nesplnění povinnosti obecných soudů při dokazování jeho zavinění. Obecné soudy, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, provedly obsažné dokazování, ze kterého vyplynula skutková zjištění, že se stěžovatel zcela vědomě dopouštěl jednání (popsaného v rozhodnutí) za účelem neodvedení předepsaných daní a dosažení tak vysokých nelegálních příjmů. Obecné soudy tak jednoznačně dovodily, při zvažování subjektivní stránky trestného jednání, úmysl (přímý) stěžovatele způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem státu na správném vyměření daně a příjmů z předmětných komodit (lehkých topných olejů a motorové nafty). Rovněž tak nebylo shledáno ani porušení ustanovení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, jehož se stěžovatel dovolával. Pokud se stěžovatel odvolává na nález Ústavního soudu č. 64, ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (uvedený ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nelze než konstatovat, že argumentace obsažená v jednom rozhodnutí není bez dalšího převoditelná na jakýkoliv, byť v některé okolnosti zdánlivě podobný, případ. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, kdy Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, musel návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný a jako takový jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, musel svým usnesením odmítnout.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2002 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu