I.ÚS 428/17

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Pavly Kovalovské, zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, se sídlem Třinec, 1. máje 398, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 12. prosince 2016 č. j. 3 T 93/2014-575 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2017 č. j. 8 Tdo 481/2017-14, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. února 2017, sp. zn. I. ÚS 428/17 a směřovala proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 12. prosince 2016 č. j. 3 T 93/2014-575, a dále ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. června 2017, sp. zn. I. ÚS 1912/17 a směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2017 č. j. 8 Tdo 481/2017-14, se stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení napadených usnesení. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Ústavní soud usnesením ze dne 29. června 2017 ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. I. ÚS 428/17 a I. ÚS 1912/17, spojil ke společnému řízení pod sp. zn. I. ÚS 428/17.

3. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 12. prosince 2016 č. j. 3 T 93/2014-575 byla podle § 222 odst. 2 trestního řádu trestní věc stěžovatelky, která je vedena u Okresního soudu v Karviné pro skutek, jenž je v tomto usnesení popsán, postoupena k projednání a rozhodnutí Magistrátu města Karviné. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. května 2017 č. j. 8 Tdo 481/2017-14 podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl, neboť dovolání proti usnesení soudu prvního stupně zákon nepřipouští.

4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení. Trestní věc stěžovatelky se tedy nachází ve stadiu, kdy o ní nebylo rozhodnuto konečným způsobem [srov. např. usnesení ze dne 30. března 2006 sp. zn.

IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne

22. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13, ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 3047/10].

7. Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle písm. a) tohoto ustanovení, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom citované ustanovení, jako výjimku z obecného principu, je třeba vykládat restriktivně; navíc uplatnění této výjimky je zpravidla vyloučeno v situacích, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí, ale řízení před obecnými soudy či jinými orgány v dané věci ještě není definitivně skončeno. Právě taková situace přitom nastala i v nyní projednávaném případě, kde je ústavní stížností napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla věc postoupena k projednání a rozhodnutí Magistrátu města Karviné. Podaná ústavní stížnost byla proto proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 12. prosince 2016 č. j. 3 T 93/2014-575 shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2017 č. j. 8 Tdo 481/2017-14, kterým bylo odmítnuto dovolání podané stěžovatelkou z důvodu jeho nepřípustnosti, tyto podmínky byly v dané věci splněny.

9. Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda byly splněny formální podmínky pro podání dovolání, přičemž zjistil, že v dané věci nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

10. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 12. prosince 2016 č. j. 3 T 93/2014-575 odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2017 č. j. 8 Tdo 481/2017-14 ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu