I.ÚS 45/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., právně zastoupeného Mgr. Azrou Drozdek, advokátkou, se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 3 A 58/2024-28, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Městský soud v Praze přerušil řízení o žalobě stěžovatele proti nezákonnému zásahu Ministerstva vnitra České republiky ("ministerstvo vnitra"), kterým mělo být nepřijetí žádosti stěžovatele o udělení dočasné ochrany. Tuto žádost ministerstvo vnitra označilo podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, za nepřijatelnou.

3. Napadeným usnesením Městský soud v Praze řízení o žalobě stěžovatele přerušil s tím, že je nezbytné vyčkat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v jiné věci (sp. zn. 8 Azs 93/2023), neboť se toto řízení týká obdobné věci jako je věc stěžovatelky a byly v něm položeny předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jejichž zodpovězení může být významné pro rozhodování ve věci stěžovatele.

4. Proti shora uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva na projednání bez zbytečných průtahů věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že Městský soud v Praze rozhodl o přerušení řízení překvapivě a v rozporu s (nejen jeho vlastní) dosavadní praxí, kdy v obdobných věcech rozhodoval meritorně a řízení nepřerušoval. To dle stěžovatele založilo jeho legitimní očekávání, že bude i v jeho věci věcně rozhodováno, odchýlení od tohoto obvyklého postupu navíc nebylo dostatečně odůvodněno. Dále dle stěžovatele vyplývá soudům povinnost rozhodovat ve věcech zásahových žalob, a speciálně ve věcech práva cizineckého, přednostně. Stěžovatel dále namítá porušení práva na přístup soudu, neboť soud se žalobou stěžovatele nezabýval věcně, přestože je systém dočasné ochrany časově omezený a závislý jak na politické vůli států, tak na vývoji ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Ve věci stěžovatele navíc lze očekávat značné průtahy způsobené vyčkáváním na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce.

5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, je jeho povinností posoudit, zda byly splněny všechny procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).

6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

7. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících příslušné řízení. Ze zásady subsidiarity rovněž vyplývá, že se Ústavní soud nemůže zabývat námitkami, které stěžovatelé neuplatnili v řízení před obecnými soudy, byť mohli, nebo kterými se obecné soudy věcně nezabývaly.

8. Usnesení o přerušení řízení, respektive o zamítnutí návrhu na pokračování v řízení, je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv konečným rozhodnutím ve věci samé. Jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Tento závěr Ústavní soud opakovaně přijal jak k rozhodnutím o přerušení soudního řízení obecně (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1199/17 ze dne 13. 12. 2017 nebo I. ÚS 1105/18 ze dne 11. 4. 2018), tak specificky k rozhodnutím podle § 48 odst. 3 soudního řádu správního (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 763/23 ze dne 25. 4. 2023 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 182/24 ze dne 30. 1. 2024).

9. Ústavní soud připomíná, že jelikož postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší výhradně obecným soudům, není Ústavní soud oprávněn posuzovat vhodnost či nevhodnost přerušení řízení (shodně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 182/24). Ač stěžovatel namítá porušení legitimního očekávání v procesním postupu soudu, námitkami pouze zpochybňuje důvody pro přerušení řízení. Posouzení, zda rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a související předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie mohou být pro rozhodnutí o stěžovatelově žalobě relevantní, představuje právě posouzení vhodnosti přerušení řízení, k němuž Ústavní soud není oprávněn. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel může podat návrh na pokračování v řízení, byť není v zákoně č. 150/2002 Sb., soudním řádu správním, výslovně upraven, je jím předvídán (např. § 48 odst. 6). V tomto návrhu může rovněž uplatnit námitky užité v ústavní stížnosti.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2025 Dita Řepková v. r. soudkyně zpravodajka