I.ÚS 4585/12
V PLATNOSTI- MS Praha 25 Co 237/2012-108
- ÚS I.ÚS 4585/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její část týkající se rozhodnutí soudu I. stupně byla nepřípustná kvůli nevyčerpání procesních prostředků. Druhá část stížnosti byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, protože Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumat zákonnost rozhodnutí obecných soudů. Soud se opřel o svou judikaturu, podle níž rozhodnutí o nákladech řízení jsou v rámci své jurisdikce. Zdůvodnění odvolacího soudu, který posoudil účelnost vynaložených nákladů, bylo považováno za řádné a přiměřené.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti společnosti CONCORD play s. r. o., se sídlem v Praze 9, Toužimská 588/70, zastoupené Petrem Plockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1515/22, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 237/2012 ze dne 18. října 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 10 C 405/2009 ze dne 25. ledna 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel napadá, s tvrzením porušení práva zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení. Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu prvého ze v záhlaví označených rozhodnutí, bylo jím ve výroku o nákladech řízení změněno druhé z označených rozhodnutí - usnesení soudu I. stupně. Tímto usnesením bylo řízení, v němž stěžovatel měl postavení žalobce, poté, co vzal žalobu zpět, zastaveno a o nákladech řízení rozhodnuto tak, že stěžovatel zaplatí 1. žalované - Městské části pro Prahu 4 náklady řízení ve výši 238 820,- Kč, 2. žalované - České republice - Ministerstvu financí právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo pro neúčelnost vynaložených nákladů a nebylo vyhověno žádosti stěžovatele na vrácení soudního poplatku. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo k odvolání 2. žalované uvedené rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení změněno tak, že stěžovatel je i druhé žalované povinen nahradit náklady řízení ve výši 285 864,- Kč a dále byla stěžovateli stanovena povinnost nahradit 2. žalované náklady odvolacího řízení ve výši 960,- Kč. V důvodech své ústavní stížnosti směřující proti označeným usnesením soudu I. a II. stupně stěžovatel v prvé řadě namítá, že odvolací soud nerozhodl o odvolání jím podaném proti výroku o nákladech řízení soudu I. stupně ve vztahu mezi ním a prvou žalovanou a zároveň opakuje důvody uváděné ve svém odvolání s tím, že upozorňuje na to, že podal žalobu pro zmatečnost. V poměru k měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu (výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a druhou žalovanou) pak dále, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, oponuje názoru odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu I. stupně náhradu nákladů řízení 2. žalované přiznal, neboť náklady jí vynaložené - z důvodů, které v rozhodnutí rozvedl - považoval za vynaložené účelně. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud především k té části ústavní stížnosti, jež obsahuje námitky vztahující se k rozhodování soudu I. stupně, s poukazem na stěžovatelovo sdělení, že odvolací soud zatím o jeho odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně nerozhodl, jakož i na jeho upozornění, že podal také žalobu pro zmatečnost, uvádí, že v této části, je ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), neboť dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje, a proto byla v této části jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnuta. Pokud jde o zbývající část námitek ústavní stížnosti, odkazuje Ústavní soud na svou dřívější judikaturu, v níž vyložil za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94: in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, vydání 1, č. 5, Praha 1995). Totéž platí i pro rozhodnutí o nákladech řízení, kdy obecný soud aplikuje v rozhodnutí jiné ustanovení, než to, které by měl podle přesvědčení stěžovatele použít, a své rozhodnutí řádným způsobem zdůvodní. Tak se v posuzovaném případě, kdy odvolací soud při posuzování účelnosti vynaložených nákladů, jak zdůraznil, přihlížel ke konkrétním okolnostem případu, stalo a na zdůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu tak lze odkázat. Z uvedeného důvodu, byla tato část ústavní stížnosti odmítnuta jako neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2013 Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu