I.ÚS 46/98
V PLATNOSTI- VS Praha 7 To 66/97
- ÚS I.ÚS 46/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její námitky se týkaly přehodnocení důkazů, což nepatří mezi pravomoci Ústavního soudu. Soud uznal, že orgány prvního stupně a vrchní soud provedly rozsáhlé dokazování a zohlednily všechny námitky. I přes některé procesní pochybení byla vina stěžovatele bez pochybností zjištěna. Výjimečný trest byl uložen s ohledem na vážnost činu, osobnost pachatele a společenskou nebezpečnost jeho jednání.
Rubrum
I. ÚS 46/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENI Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatele R. F., zastoupeného advokátem JUDr. J. L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, sp. zn. 7 To 66/97, t a k t o Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 2 T 19/96, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona a byl za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 roků. Důvodem odsouzení stěžovatele bylo to, že se - společně s dalšími obžalovanými - podílel na zavraždění M. M. a L. M. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že stěžovatel byl "šéfem" organizované skupiny osob, páchajících hospodářskou i násilnou trestnou činnost a že tuto trestnou činnost řídil a organizoval. Proto byl odsouzen k trestu výjimečnému. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové částečně zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel dopustil dvou návodů k trestnému činu vraždy poškozených M. M. a L. M. podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. f) trestního zákona se záměrem zmařit odhalení majetkové trestné činnosti R. F. a odsoudil jej proto k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 roků. Spolu s ním byli odsouzeni spoluobžalovaní J. Š., A.K., M. H., E. D., J. D. a L. B. pro trestný čin vraždy podle ustanovení § 219 odst. 2 písm. f) trestního zákona a J. Š. též pro návod k trestnému činu vraždy podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. f) trestního zákona. V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud uvedl, že se orgány přípravného řízení nevyvarovaly některých vážných procesních pochybení, jestliže zejména "v souvislosti s postupným zahájením trestního stíhání sdělením obvinění obžalovaným" nezopakovaly ty vyšetřovací úkony, které byly provedeny ještě před sdělením obvinění a jež nelze považovat za neodkladné nebo neopakovatelné. Tím se prý však zabýval již soud I. stupně, který z tohoto důvodu dne 14. 4. 1996 vrátil věc státnímu zástupci k došetření a správně dovodil, že k těmto vyšetřovacím úkonům nelze přihlédnout. Přesto však tento soud při rozhodování o vině stěžovatele z těchto nepoužitelných důkazů částečně vycházel. Proto odvolací soud své závěry o vině obžalovaných opřel o poněkud odlišný okruh důkazů, tj. výhradně o ty, jež byly v přípravném řízení a poté v řízení před soudem prvního stupně procesně nezávadným způsobem provedeny až po zahájení trestního stíhání. Vrchní soud se proto podrobně zabýval jednotlivými provedenými důkazy, zejména výpověďmi obžalovaných a svědků, leč přesto se zcela ztotožnil "se závěry ... o skutkových zjištěních" soudu prvního stupně ohledně doby, místa i způsobu usmrcení obou poškozených. Spoluobžalovaný Š. se ve svých výpovědích ze dnů 21. 9. 1994, 26. 10. 1994 a 28. 4. 1997 ke spáchání vražedného útoku proti M. M. přiznal a zároveň při hlavním líčení před krajským soudem dne 28. 4. 1997 usvědčil A. K. a R. F.. Změna výpovědi J. Š. dne 20. 1. 1997 prý svědčí pouze o jeho záměru bagatelizovat míru svého zavinění a zbavit spoluobžalované F. a K. odpovědnosti za jimi spáchanou trestnou činnost. Stěžovatele usvědčily i výpovědi spoluobžalovaného M. H., z nichž rovněž vyplynul motiv stěžovatelovy trestné činnosti. Na základě provedených důkazů vrchní soud dospěl k závěru, že se stěžovatel nedopustil pachatelství nebo spolupachatelství uvedeného trestného činu, nýbrž toliko návodu k trestnému činu vraždy, a odsoudil jej opětovně tak, jak je uvedeno na jiném místě tohoto usnesení. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že tímto rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména porušením zásady presumpce neviny a navazující zásady "v pochybnostech ve prospěch" (§ 2 odst. 5 trestního řádu), dále zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásady volného hodnocení důkazů, a konečně zásady bezprostřednosti a ústnosti řízení. Tím byly údajně porušeny čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a č1. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení uvedených základních práv stěžovatele prý došlo především tím, že některé důkazy byly provedeny nezákonně ještě před sdělením obvinění stěžovateli (výpovědi spoluobžalovaných B., Š. a svědkyně B.) a že některé důkazy byly hodnoceny nikoliv nestranně (výpovědi spoluobžalovaných Š., H. a svědků M., F. a další důkazy), "kdy soud použil vždy každou usvědčující větu, aniž by naopak přihlédl objektivně a nestranně k námitkám navrhovatele a jeho obhajobě". Soud údajně pochybil i tím, že přistoupil k uložení výjimečného trestu odnětí svobody, aniž by byla dána obligatorní podmínka, že "možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena" (ustanovení § 29 odst. 2 trestního zákona), neboť ze znaleckých posudků její splnění nevyplývá. Stěžovatel konečně Ústavní soud informoval o tom, že v době přípravy ústavní stížnosti (datované ke dni 30. 1. 1998) dosud neobdržel napadený rozsudek vrchního soudu a že svoji ústavní stížnost "neprodleně doplní v důvodech" ihned po jeho obdržení. To učinil podáním ze dne 9. 2. 1998, označeným jako "ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, sp. zn. 7 To 66/97 - doplnění podání ze dne 30. 1. 1998". V tomto podání stěžovatel uvedl, že i vrchní soud vycházel z nelegálních důkazů, opatřených ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Vrchní soud se totiž údajně opíral o jedinou legální usvědčující výpověď spoluobžalovaného Š. ze dne 28. 4. 1997 před krajským soudem a této ojedinělé výpovědi uvěřil proto, že se Š. již před sdělením obvinění F. vyjadřoval k F. podílu na vraždě, což však bylo procesně vadné. Soud tak prý vytváří dojem, že Š. stěžovatele usvědčoval opakovaně a v zásadě neměnným způsobem, přestože tak učinil pouze jedinou legální výpovědí a v jiných legálních výpovědích naopak vypovídal, že stěžovatel jej k vraždě nenavedl. Proto prý v tomto směru nebyl bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav, svědčící o stěžovatelově vině. Tím byla porušena ústavně garantovaná zásada presumpce neviny. Stěžovatel dále zpochybnil věrohodnost výpovědi spoluobžalovaného H., která stěžovatele sice usvědčuje, ale je údajně v rozporu s jinými důkazy. Na tyto rozpory stěžovatel upozornil v rámci odvolání, avšak vrchní soud se s nimi však zásadním způsobem nevypořádal a tím rovněž porušil zásadu presumpce neviny. Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní soud v Praze, Krajský soud v Hradci Králové, a vedlejší účastníci - Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou komponovány v obecné rovině a v předchozím řízení na ně již vrchní soud reagoval. Uvedená pochybení byla navíc až na výjimky napravena již v řízení před soudem prvního stupně a pokud je nebylo možno napravit, vrchní soud k nepoužitelným důkazům při rozhodování o vině a trestu stěžovatele nepřihlédl. Proto se domnívá, že ústavní stížnost není důvodná a navrhuje její odmítnutí nebo zamítnutí. Krajský soud v Hradci Králové zastává názor, že ústavní stížnost směřuje toliko proti hodnocení důkazů a navrhuje proto její zamítnutí. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové upozorňuje na skutečnost, že námitky stěžovatele byly již uplatněny v průběhu hlavního líčení u Krajského soudu v Hradci Králové a tento soud se jimi dostatečně zabýval. Tytéž námitky stěžovatel opakoval i ve svém písemném odvolání a opětovně je posoudil Vrchní soud v Praze. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zcela zamítnuta. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. K porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a tedy k situaci, kdy Ústavní soud zruší rozhodnutí orgánu veřejné moci, proto v zásadě může dojít pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry těchto orgánů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., C. H. Beck Praha 1995, str. 257 a násl.). V souzené věci se však o takový případ nejedná. Podle obsahu soudního spisu lze totiž akceptovat vyjádření dalších účastníků a vedlejších účastníků, že námitky obsažené v ústavní stížnosti již stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy a v principu se domáhá pouze přehodnocení dokazování, provedeného obecnými soudy. V napadeném rozsudku vrchní soud připustil, že v předchozím řízení došlo k jistým procesním pochybením a že zejména výpovědi některých spoluobžalovaných a svědků je nutno považovat za procesně neúčinné, protože k nim došlo ještě před sdělením obvinění stěžovateli. Zároveň však vrchní soud konstatoval, že k těmto důkazům z uvedeného důvodu nepřihlížel a že procesní pochybení z velké části odstranil již sám krajský soud. Tyto důkazy však nebyly jedinými usvědčujícími důkazy proti stěžovateli a pokud obecné soudy dospěly k závěru, že - přes uvedené nedostatky - byla jeho vina bez jakýchkoliv pochybností zjištěna, nemá Ústavní soud v souzené věci důvod, aby tento závěr z ústavněprávního hlediska neakceptoval. Z příslušného soudního spisu totiž vyplývá, že v daném případě bylo prováděno velmi rozsáhlé dokazování. Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení obhájce, který v řízení vystupoval aktivně, navrhoval důkazy a tyto důkazy obecné soudy provedly a vyhodnotily. Ve způsobu provedení důkazů a jejich vyhodnocení Ústavní soud výše uvedený "extrémní nesoulad" neshledal (str. 6). Z celého kontextu věci je zřejmé, že ústavní stížnost v podstatě brojí proti hodnocení důkazů - které provedly obecné soudy - jejichž přehodnocování Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. Pokud stěžovatel zpochybňuje výpovědi spoluobžalovaného J. Š., nezbývá než konstatovat, že k jeho výpovědím učiněným v přípravném řízení trestním došlo skutečně ještě před sdělením obvinění stěžovateli a že je proto vrchní soud - ve vztahu ke stěžovateli - správně shledal procesně neúčinnými a nepřihlížel k nim. Nelze však nevidět, že J. Š. stěžovatele usvědčil i v řízení před krajským soudem, kterého se účastnil jak stěžovatel, tak i jeho obhájce a stěžovatelovo právo na obhajobu tedy bylo v tomto směru naplněno. Nelze navíc přehlédnout skutečnost, že J. Š. zdůvodnil změnu svých výpovědí právě nátlakem ze strany stěžovatele a spoluobžalovaného K. I tato námitka stěžovatele je proto nedůvodná. Stěžovatel konečně tvrdí, že soud údajně pochybil i tím, že přistoupil k uložení výjimečného trestu odnětí svobody, aniž by byla dána obligatorní podmínka, že "možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena" (ustanovení § 29 odst. 2 trestního zákona), neboť prý ze znaleckých posudků její splnění nevyplývá. K tomu Ústavní soud uvádí, že v příslušné znaleckém posudku z oboru psychologie (č.l. 904) se zejména konstatuje, že stěžovatelovy rozumové schopnosti se pohybují na hranici lehké debility, že lze u něj zjistit rysy oligofrenie, že se jedná o extravertovanou osobnost vykazující výrazně regresivní tendence jako zvýšenou závislost, zvýšenou sugestibilitu, pasivní přístup k realitě, infantilismus a konfabulační tendence. Hlavním motivem jeho podvodné činnosti byla potřeba sebeuplatnění a touha po zisku. Podle tohoto posudku "pokud by se prokázalo organizování vražd nebo vraždy, šlo by patrně o potřebu zakrýt stopy podvodné činnosti." Znalkyně nezaznamenala výraznější narušení osobnosti ve smyslu psychopatie a naopak zjistila relativně kvalitní schopnost sociálního porozumění, což by prý mohlo svědčit pro možnost resocializace. K tomu krajský soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 11. 6. 1997 uvedl, že podle provedeného dokazování byl právě stěžovatel "šéfem" všech spoluobžalovaných, kteří jej poslouchali a nebyla u něj shledána žádná polehčující okolnost. Krajský soud sice vzal na vědomí závěr znaleckého posudku o možnosti stěžovatelovy resocializace, zároveň však přihlédl k tomu, že v předmětném posudku je zdůrazněna okolnost, že stěžovatel byl zkoumán ve výkonu vazby, dovede se velmi dobře přizpůsobit a je schopen velmi dobře se chovat i ve výkonu trestu, aby mu byl trest zkrácen. Pokud je však stěžovatel na svobodě, "žije v pocitu důležitosti a sebejistoty." Soud přihlédl i k mimořádné společenské nebezpečnosti stěžovatelova jednání, která svědčí o jeho morální zvrhlosti, bezohlednosti, bezcitnosti a naprosté neúctě k lidskému životu. Ze všech uvedených důvodů proto byl stěžovateli udělen výjimečný trest. Ústavní soud nemá důvod z ústavněprávního hlediska tento závěr obecných soudů zpochybňovat, neboť obecné soudy odpovědně zvážily jednotlivé okolnosti trestné činnosti, přihlédly k povahovým osobnostním rysům stěžovatele a dospěly k němu teprve po pečlivém vyhodnocení všech okolností případu. Ani tuto námitku tedy nelze akceptovat. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.]. Po u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 1998 JUDr. Vladimír Paul předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.