I.ÚS 462/03
V PLATNOSTI- VS Olomouc 4 To 128/2002
- ÚS I.ÚS 462/03
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože ji podala manželka, nikoli osoba, jejíž právo bylo narušeno. Soud uvedl, že pouze přímo postižená osoba má právo podat ústavní stížnost. Podání stížnosti za jinou osobu není v zákoně o Ústavním soudu přípustné. Soud se opřel o § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutí bylo založeno na zjevné neopodstatnělosti stížnosti.
Rubrum
I. ÚS 462/03 Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2003 soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti E. F., zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, CSc., , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 4 To 128/2002, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění
: Dne 27. 8. 2003 podala paní E. F. ústavní stížnost, kterou jménem svého manžela, J. F., Ostrava-Svinov, a v zastoupení JUDr. Karla Vítka, CSc. brojí proti v záhlaví specifikovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. 36 T 17/98 a znovu bylo rozhodnuto tak, že se mimo jiné J. F. dopustil organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. a), § 148 odst. 2, odst. 4 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 7 let a šesti měsíců. K ústavní stížnosti byla přiložena plná moc, kterou E. F. zmocnila JUDr. K. V., CSc. k zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. To znamená, že ústavní stížnost slouží k ochraně veřejného subjektivního práva jednotlivce a z tohoto hlediska představuje individuální prostředek ochrany základních práv a svobod. Je to pouze jednotlivec sám, pokud tvrdí, že veřejná moc porušila jeho základní práva a svobody, který je aktivně legitimován, domáhat se formou ústavní stížnosti ochrany u Ústavního soudu. Je proto nepřípustné, aby ústavní stížnost za někoho podala jiná osoba, ač příbuzensky či jinak spojená s osobou, v jejíž věci se domáhá ochrany základních práv a svobod. Zákon o Ústavním soudu ani výslovně nepřipouští podání návrhu k zahájení řízení o ústavní stížnosti za jinou osobu (actio popularis), a v tomto řízení ani nelze připustit podpůrné či subsidiární použití trestního řádu, jak se zřejmě stěžovatelka domnívá (analogické použití § 37 odst. 1 trestního řádu). Řízení o ústavní stížnosti je samostatným a svébytným řízením před Ústavním soudem, jehož předmětem je posouzení tvrzeného zásahu do základních práv a svobod jednotlivce, a které proto nelze považovat za další fázi řízení před obecnými soudy. Z toho důvodu se řídí samostatnou procesní úpravou, obsaženou v zákoně o Ústavním soudu, přičemž pouze přiměřeně, v otázkách výslovně neupravených v zákoně o Ústavním soudu, lze použít ustanovení občanského soudního řádu. Z obsahu návrhu a z přiložené kopie rozsudku Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že účastníkem řízení v napadené věci byl J. F., jehož jménem podala ústavní stížnost jeho manželka. S ohledem na shora uvedenou argumentaci však musí Ústavní soud považovat takovou ústavní stížnost za návrh, který podala osoba k tomu neoprávněná, neboť je to pouze J. F., který je aktivně legitimován k tomu, aby ve své právní věci podal ústavní stížnost, pokud se domnívá, že příslušným rozhodnutím obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh v souladu s ust. § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, když jej podala osoba zjevně neoprávněná.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 8. září 2003 JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D. soudce zpravodaj