I.ÚS 462/04
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nezjistil porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatelka se domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu při vydání nemovitostí. Soudy nížežších stupňů rozhodly, že správní orgán nečinil chybu, protože zpoždění v získání srovnávací sestavy parcel bylo způsobeno nečinností žalobkyně. Ústavní soud uznal procesní postup za spravedlivý a závěry nížežších soudů za právně správné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.N., zastoupené advokátem N.T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2003, čj. 28 Co 143/2003 - 109, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 10. 2002, čj. 8 C 1153/2000 - 83, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění
: Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že obecné soudy posoudily její žalobu na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem chybně, takže byla nesprávným právním posouzením věci porušena zásada spravedlivého procesu. Správní orgán - pozemkový úřad - podle stěžovatelky nepostupoval v souladu s ustanovením § 3 odst. 2 a 4 správního řádu (zákon č. 71/1967 Sb.) a stěžovatelce nesdělil, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým stěžovatelkou požadované nemovitosti byly vydány jiné osobě. Tímto postupem měla stěžovatelce vzniknout škoda, protože jí uplynula prekluzívní lhůta k podání žaloby proti osobě, které byl majetek vydán. V souladu s ustanovením § 42 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení. Okresní i krajský soud odkázaly na odůvodnění svých rozsudků. Ze spisu sp. zn. 8 C 1153/2000 Okresního soudu v Nymburce bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení 100 000,-- Kč z titulu náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem O.p.ú., který na její žádost ze dne 21. 12. 1992 o vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), sdělil až dopisem ze dne 9. 8. 1996, že pozemky již byly podle tohoto zákona vydány jiné osobě, a stěžovatelce tak marně uběhla šestiměsíční lhůta podle § 13 odst. 2 tohoto zákona k podání žaloby proti osobě, jíž byly pozemky v restituci vydány. Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2002, čj. 8 C 1153/2000 - 83, žalobu stěžovatelky zamítl. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, čj. 28 Co 143/2003 - 109, rozsudek okresního soudu potvrdil. O dovolání proti rozsudku krajského soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR a odmítl jej usnesením ze dne 23. 6. 2004, čj. 25 Cdo 1855/2003 - 123. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Obsah ústavní stížnosti a dovolání stěžovatelky (viz č. l. 113 - 115 spisu sp. zn. 8 C 1153/2000) je v podstatě identický. Rozdíl spočívá pouze ve dvou odstavcích, z nichž vyplývá stěžejní argument stěžovatelky: Škoda byla způsobena tím, že jí správní orgán neoznámil, že již došlo k vydání předmětných nemovitostí. Jestliže pak obecné soudy toto neoznámení neposoudily jako nesprávný úřední postup, interpretovaly, podle stěžovatelky, věc chybně a zasáhly tím do jejích ústavně zaručených práv. Tento argument ale představuje pouze jinou formulaci toho, co stěžovatelka namítala v řízení před obecnými soudy a s čím se obecné soudy zcela vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly. V tomto směru lze tedy plně odkázat na konzistentní a racionální odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, zejména rozsudek krajského soudu (str. 2, 3) a usnesení Nejvyššího soudu ČR (str. 4). Obecné soudy uvedly, že zjistit skutečnost, že pozemky byly již v roce 1992 vydány jiné oprávněné osobě, by bylo možné včas pouze tehdy, kdyby měl správní orgán srovnávací sestavení parcel. Nečinnost stěžovatelky (jejího právního zástupce) po dobu 2 let byla příčinou toho, že správní orgán mohl požádat o srovnávací sestavení parcel až v roce 1995, a teprve poté pokračovat ve správním řízení a mj. zjistit, že parcely byly již vydány. Jestliže obecné soudy z takového skutkového stavu dovodily, že ze strany správního orgánu - pozemkového úřadu - nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a stěžovatelce nevznikla škoda ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., konstatuje Ústavní soud, že z těchto rozhodnutí zcela zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Procesní postup a aplikace podústavního práva byla ústavně konformní, k zásahu do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2006 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.