I.ÚS 471/01
V PLATNOSTI- KS Ostrava 11 Co 340/2001
- ÚS I.ÚS 471/01
Ústavní soud zamítl ústavní stížnost, protože napadené rozhodnutí obecných soudů neporušily základní práva stěžovatelky. Soud uznal, že obecné soudy správně odůvodnily své rozhodnutí a zachovaly zájem dítěte v rodinném prostředí. Návrh na provedení důkazu znalcem z oboru dětské klinické psychologie nebyl předložen před nižšími soudy, proto jej Ústavní soud nemohl považovat za opomenutý. Soud zdůraznil, že nemá pravomoc přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, pokud nejsou porušena ústavní práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelky S. S., zastoupené advokátem Mgr. J. F., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. Nc 1663/2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 11 Co 340/2001, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl návrh stěžovatelky, aby byla nezletilá H. V. svěřena do její výchovy a aby bylo jejím rodičům stanoveno výživné. Soud nad výchovou nezletilé stanovil dohled. V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud především uvedl, že stěžovatelka by sice byla schopna zajistit nezletilé dobrou péči a zázemí, leč ani u rodičů nezletilé není vyloučeno, že by byli schopni o dítě pečovat - zejména za předpokladu soustavného dohledu ze strany sociálních pracovnic - takže jim musí být dána možnost, aby dítě vychovávali. Okresní soud dovodil, že matka se snaží o nezletilou pečovat a soud chce dát rodičům - zejména matce - šanci, aby vůči nezletilé prokázala svoji schopnost alespoň toto dítě vychovávat, byť u jiných jejich dětí byla nařízena ústavní výchova. Proto návrh stěžovatelky zamítl a s ohledem na důkazy v tomto řízení provedené stanovil nad výchovou nezletilé dohled. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že nebyla zpochybněna skutková zjištění soudu I. stupně a že jeho závěry lze převzít. Konstatoval, že pochybnosti o tom, zda rodiče mohou být svým osobním životem a chováním příkladem svým dětem, zatím nedosáhly takové intenzity, aby soud svěřil nezletilou do péče jiné osoby, jestliže rodiče nezletilé v současné době péči o ni zvládají. To, že jsou dvě starší děti umístěny v ústavu, ještě prý neznamená, že matka není vůbec schopna řádnou výchovu dětí zajistit. Náznaky zlepšení se projevily i u otce, který se disciplinovaně účastní rekvalifikačního kurzu. Za této situace se i podle názoru krajského soudu jeví dohled nad výchovou nezl. H. jako opatření adekvátní. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Domnívá se, že tato rozhodnutí jsou v rozporu i s Úmluvou o právech dítěte, kde je v čl. 6. odst. 2 mimo jiné uvedeno, že státy zabezpečují v nejvyšší možné míře rozvoj dítěte. Namítá, že její návrh soud zamítl, byť byla u rodičů dítěte prokázána závadnost výchovného prostředí pro nezletilou; tvrzení soudu, že svěření starších dvou dětí do ústavní výchovy neznamená neschopnost matky se o děti starat, považuje za nepodložené. Stěžovatelka se domnívá, že za dané situace měl soud doplnit dokazování, protože dosud provedené důkazy nejsou natolik přesvědčivé, aby postačily k závěru, který oba soudy učinily. Stěžovatelka je přesvědčena, že v zájmu nezletilé měl být proveden i důkaz znalcem z oboru dětské klinické psychologie, který by se mohl vyjádřit k otázce vlivu současného výchovného prostředí na nezletilou a který by posoudil, jaký vliv na ni může mít výchovné prostředí, které je schopna zajistit stěžovatelka. Stěžovatelka navrhla, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud ve Frýdku-Místku a Krajský soud v Ostravě. Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření uvádí, že tvrzení stěžovatelky, že v řízení byla porušena její ústavně zaručená práva, jsou nedůvodná. Podtrhuje skutečnost, že právě stanovený dohled nad výchovou nezletilé má zabezpečit to, že péče rodičů o ni bude řádná. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že s tvrzením stěžovatelky nesouhlasí. Jako soud odvolací sám doplnil dokazování a aktualizoval poznatky okresního soudu v péči o dítě. Provedené důkazy vyhodnotil tak, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se zabýval i rozdílem ve schopnostech a možnostech matky zajistit výchovu nezletilé na rozdíl od starších dětí umístěných v ústavní výchově. Krajský soud dále sděluje, že stěžovatelka byla celému jednání přítomna, byla vyslechnuta jako účastnice řízení, měla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a sama důkazy navrhovat, přičemž v závěru řízení na původně navrhovaném důkazu výslechem jejího druha J. O. již netrvala a další důkazy nenavrhovala. Odvolací soud sám neshledal důvod k dalšímu provádění dokazování. Ústavní soud dospěl k těmto závěrům. Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud není třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Zásahy Ústavního soudu v tomto směru by totiž značně překračovaly ústavní vymezení jeho funkcí. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".]. Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené okresním soudem a dílčí doplněné dokazování, které provedl odvolací soud. Současně dovozuje - s ohledem na obsah předmětného spisu i na napadené rozsudky - že ani v postupu obou obecných soudů ani v jejich právních závěrech nelze shledat extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu. Taková výjimečná situace v souzené věci nenastala. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba obecné soudy postupovaly v řízení v souladu s příslušnými procesními předpisy a rovněž v souladu s mezinárodními úmluvami, zejména pak s citovanou Úmluvou o právech dítěte, jíž se stěžovatelka dovolává. V napadených rozhodnutích totiž akcentovaly právě nadřazený zájem dítěte a vzaly v úvahu zájem na tom, aby nezletilá mohla vyrůstat u rodičů, byť ne ve zcela ideálním prostředí (srov. čl. 9 odst. 1 cit. Úmluvy). Ústavní soud dále zdůrazňuje, že oba obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a jasně vyložily, o které důkazy svá rozhodnutí opřely. Ani v tomto směru tedy nelze - z ústavněprávního hlediska - napadeným rozsudkům nic vytknout. K námitce stěžovatelky, že v řízení měl být proveden i důkaz znalcem v oboru dětské klinické psychologie, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka na podporu svých tvrzení před obecnými soudy provedení tohoto důkazu nenavrhla (ani nikdo jiný z účastníků), ač měla možnost navrhovat důkazy v celém řízení, kterému byla přítomna. Nelze tudíž v neprovedení tohoto důkazu spatřovat tzv. "opomenutý důkaz". Jestliže se stěžovatelka provedení tohoto důkazu dovolává až v řízení před Ústavním soudem, je zřejmé, že se snaží stavět Ústavní soud do pozice jakéhosi "superrevizního orgánu". Ústavní soud by totiž měl - dle mínění stěžovatelky - provádět nové dokazování, přehodnocovat důkazy již provedené a na místo kontroly ústavnosti rozhodovat meritorně o jejím nároku, což mu - jak bylo již předestřeno - nepřísluší. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na ustálenou judikaturu, podle níž námitky, které mohly být uplatněny v řízení před obecnými soudy, nemohou být uplatněny teprve v řízení o ústavní stížnosti (srovnej např. nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 75/2001). Pokud jde o výslech svědka O. - který stěžovatelka navrhla v odvolání - Ústavní soud jen pro úplnost poukazuje na to, že před okresním soudem vyslechnut byl a další návrh na jeho výslech vzala sama (stěžovatelka) při odvolacím jednání zpět. Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 13. února 2002 JUDr. Vojen Güttler předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.