Ústavní soud · Rozhodnutí

I. ÚS 487/04

Rozhodnuto 2007-11-28 · ECLI:CZ:US:2007:1.US.487.2004

Právní věta

Ústavní soud je přesvědčen, že v souzené věci je za daných okolností - mezi něž v prvé řadě náleží 13 let trvající soudní řízení o návrhu stěžovatele ze dne 17. 10. 1991 a konstatování OS, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být podle právní úpravy platné v době jeho vydání, přezkoumáváno soudem - nutno zvažovat, zda se stěžovateli dostalo ve věci rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB odpovídající soudní ochrany. Ústavní soud současně připomíná nález ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 120/06, podle kterého je úkolem Ústavního soudu zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva; posouzení skutečnosti, „zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, či soudy ve správním soudnictví je pro něho nerozhodné … (poznámka: neboť základní lidská práva a svobody) mohou být stejně dobře chráněna nebo opomíjena jak civilní, tak i správní větví českého soudnictví“.
Ústavní soud proto považuje argumentaci obecných soudů, která dovozuje nemožnost přezkoumat rozhodnutí odvolacího orgánu jen ze skutečnosti, že bylo vydáno podle zákona č. 100/1970 Sb., za zavádějící, formalistické a v konečném důsledku zbavující stěžovatele práva na soudním přezkum rozhodnutí služebního orgánu o jeho propuštění ze služebního poměru. Ústavní soud proto považuje argumentaci OS, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být podle právní úpravy platné v době jeho vydání, přezkoumáváno soudem, a že tedy do pravomoci soudu nespadá ani žaloba na určení, zda tu právo z něj vyplývající je či není, za formálně sice zdánlivě (na první pohled) správnou, avšak vycházející z premisy, jež uvedené základní právo stěžovateli upírá.
V návaznosti na to připomíná Ústavní soud (stěžovatelem uvedený) rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 19. 4. 2007 ve věci Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku (stížnost č. 63235/00), ve kterém ESLP zásadně rozšířil aplikaci článku 6 Úmluvy (a tedy rozšířil právo státních zaměstnanců na spravedlivý proces) i na spory vedené státními zaměstnanci (včetně policistů). Výjimka z tohoto práva připadá v úvahu jen za současného splnění dvou podmínek, a to, že právní řád státu výslovně vylučuje přístup k soudu u příslušných pozic či kategorií zaměstnanců a že vyloučení tohoto přístupu musí spočívat na objektivních důvodech souvisejících se zájmy státu (srov. Soudní rozhledy, Rozhodnutí Evropských soudů a institucí, č. 6/2007, str. 249-250). Ústavní soud usuzuje, že tyto podmínky v právní úpravě (a tedy i v souzené věci) nenastaly a proto - ani z hlediska judikatury ESLP - není důvod, aby Ústavní soud uvedené základní právo stěžovateli negarantoval.
Podle přesvědčení Ústavního soudu, i když stěžovatel – po výzvě a poučení obecného soudu – upřesnil nakonec žalobní petit na petit určovací, nemění to nic na tom, že jeho základní právo na přístup k soudu zachováno být mělo. Již samo zastavení řízení pro neexistenci pravomoci obecných soudů po 13 letech probíhajícího sporu považuje Ústavní soud za natolik neproporcionální, že je - byť i se zřetelem k výše uvedeným okolnostem - tolerovat nemůže. Obecně platí, že taková formální rozhodnutí - ignorující podstatu věci - po řadu let trvajícím procesu otřásají důvěrou občanů v soudnictví, které tvoří jeden ze základních pilířů demokratického právního státu.

Citované zákony (21)

Rubrum

Ústavní soud je přesvědčen, že v souzené věci je za daných okolností - mezi něž v prvé řadě náleží 13 let trvající soudní řízení o návrhu stěžovatele ze dne 17. 10. 1991 a konstatování OS, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být podle právní úpravy platné v době jeho vydání, přezkoumáváno soudem - nutno zvažovat, zda se stěžovateli dostalo ve věci rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB odpovídající soudní ochrany. Ústavní soud současně připomíná nález ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 120/06, podle kterého je úkolem Ústavního soudu zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva; posouzení skutečnosti, „zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, či soudy ve správním soudnictví je pro něho nerozhodné … (poznámka: neboť základní lidská práva a svobody) mohou být stejně dobře chráněna nebo opomíjena jak civilní, tak i správní větví českého soudnictví“. Ústavní soud proto považuje argumentaci obecných soudů, která dovozuje nemožnost přezkoumat rozhodnutí odvolacího orgánu jen ze skutečnosti, že bylo vydáno podle zákona č. 100/1970 Sb., za zavádějící, formalistické a v konečném důsledku zbavující stěžovatele práva na soudním přezkum rozhodnutí služebního orgánu o jeho propuštění ze služebního poměru. Ústavní soud proto považuje argumentaci OS, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být podle právní úpravy platné v době jeho vydání, přezkoumáváno soudem, a že tedy do pravomoci soudu nespadá ani žaloba na určení, zda tu právo z něj vyplývající je či není, za formálně sice zdánlivě (na první pohled) správnou, avšak vycházející z premisy, jež uvedené základní právo stěžovateli upírá. V návaznosti na to připomíná Ústavní soud (stěžovatelem uvedený) rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 19. 4. 2007 ve věci Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku (stížnost č. 63235/00), ve kterém ESLP zásadně rozšířil aplikaci článku 6 Úmluvy (a tedy rozšířil právo státních zaměstnanců na spravedlivý proces) i na spory vedené státními zaměstnanci (včetně policistů). Výjimka z tohoto práva připadá v úvahu jen za současného splnění dvou podmínek, a to, že právní řád státu výslovně vylučuje přístup k soudu u příslušných pozic či kategorií zaměstnanců a že vyloučení tohoto přístupu musí spočívat na objektivních důvodech souvisejících se zájmy státu (srov. Soudní rozhledy, Rozhodnutí Evropských soudů a institucí, č. 6/2007, str. 249-250). Ústavní soud usuzuje, že tyto podmínky v právní úpravě (a tedy i v souzené věci) nenastaly a proto - ani z hlediska judikatury ESLP - není důvod, aby Ústavní soud uvedené základní právo stěžovateli negarantoval. Podle přesvědčení Ústavního soudu, i když stěžovatel – po výzvě a poučení obecného soudu – upřesnil nakonec žalobní petit na petit určovací, nemění to nic na tom, že jeho základní právo na přístup k soudu zachováno být mělo. Již samo zastavení řízení pro neexistenci pravomoci obecných soudů po 13 letech probíhajícího sporu považuje Ústavní soud za natolik neproporcionální, že je - byť i se zřetelem k výše uvedeným okolnostem - tolerovat nemůže. Obecně platí, že taková formální rozhodnutí - ignorující podstatu věci - po řadu let trvajícím procesu otřásají důvěrou občanů v soudnictví, které tvoří jeden ze základních pilířů demokratického právního státu.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti JUDr. R. Š., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004, č.j. 21 Cdo 283/2004-77, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003, č.j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42, a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-3, „ve spojení s“ usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003, č.j. 13 C 87/2002-33, takto:

Odůvodnění

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004, č.j. 21 Cdo 283/2004-77, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003, č.j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-3 „ve spojení s“ usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003, č.j. 13 C 87/2002-33, se zrušují.

Poučení

I. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „OS“) rozhodl napadeným usnesením ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-3, o zastavení řízení ve věci žalobce JUDr. R. Š. (dále jen „stěžovatel“) proti žalovanému ČR – Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“) o určení, že trvá služební poměr stěžovatele u žalovaného založený dne 1. 11. 1972 (výroková část I.), a dále rozhodl usnesením OS ze dne 26. 8. 2003, č.j. 13 C 87/2002-33 (poznámka: když doplnil citované usnesení OS v jeho výrokové č. I.), že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí žalovanému). OS vycházel z toho, že předmětem řízení je určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. a nikoli přezkum rozhodnutí služebního funkcionáře; z toho, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být, podle právní úpravy platné v době jeho vydání, přezkoumáváno soudem, dovodil, že soud nemůže tuto věc projednávat a rozhodovat o ní v řízení podle části třetí o.s.ř. Jestliže zákon neumožňoval soudní přezkum napadeného rozhodnutí služebního funkcionáře, nespadá do pravomoci soudu ani žaloba na určení, zda tu právo z něj vyplývající je či není. Vzhledem k tomu, že nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. Protože předmětem řízení je určení trvání služebního poměru u Policie ČR, je podle názoru OS orgánem příslušným k projednání a rozhodnutí této věci žalovaný. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „KS“) napadeným usnesením ze dne 19. 9. 2003, č.j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42, usnesení OS ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-3, ve znění doplňujícího usnesení OS ze dne 26. 8. 2003, č.j. 13 C 87/2002-33, potvrdil. KS (stejně jako OS) dospěl k závěru, že až do účinnosti zákona č. 334/1991 Sb., o služebním poměru policistů Federálního policejního sboru a Sboru hradní stráže (dále jen „zákon č. 334/1991 Sb.“), zákon neumožňoval přezkoumat rozhodnutí služebního funkcionáře (tedy ani rozhodnutí ze dne 30. 7. 1991, kterým byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru). Teprve § 118 zákona č. 334/1991 Sb. umožnil, aby policista podal u soudu žalobu na přezkoumání rozhodnutí služebních orgánů o propuštění ze služebního poměru. V souzené věci však o přezkum rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nejde; žaloba, o které OS rozhodoval, je žalobou na určení podle § 80 písm.) c o.s.ř., že služební poměr trvá. KS dále poukázal na to, že v důsledku skutečnosti, že vztahy a nároky vyplývající ze služebního poměru stěžovatele (tj. ze vztahu veřejnoprávní povahy) byly upraveny v zákoně č. 100/1979 Sb. (který je nutno vzhledem k přechodným ustanovením zákona č. 334/1991 Sb. vztáhnout i na nároky vzniklé ze služebního poměru), a protože z ustanovení zákona č. 100/1970 Sb. vyplývá, že ve věcech služebního poměru rozhoduje služební orgán a nikoli soud v rámci občanskoprávního řízení, není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí souzené věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. ani ve smyslu § 7 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR (dále jen „NS“) napadeným usnesením ze dne 17. 6. 2004, č.j. 21 Cdo 283/2004-77, dovolání stěžovatele zamítl. NS v prvé řadě konstatoval, že se stěžovatel žalobou ze dne 17. 10. 1991 podanou u Okresního soudu v Děčíně (a tam vedenou pod sp. zn. 7 C 2242/91) domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že skončení služebního poměru propuštěním příslušníka SNB (nyní policisty) na základě vyhlášeného rozkazu ředitele Úřadovny cizinecké policie a pasové služby Ústí nad Labem ve věcech personálních ze dne 30. 7. 1991, č. 75, je neplatné, a tudíž služební poměr stěžovatele u odpůrce Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru (Úřadovny cizinecké policie a pasové služby Ústí nad Labem – RPK Děčín) dále trvá. Stěžovatel zároveň požadoval, aby mu žalovaná nahradila rozdíl v ušlém služebním příjmu za dobu od 1. 9. 1991. NS dále poukázal na to, že stěžovatel na základě výzvy Městského soudu v Praze (dále jen „MěS“) ze dne 9. 10. 1995 podáním ze dne 25. 10. 1995 označeným jako „upřesnění petitu žalobního návrhu ve věci č.j. 38 Ca 324/95 (pod touto spisovou značkou byla věc u MěSu v té době projednávána) sdělil, že upřesňuje petit žalobního návrhu tak, že žádá soud, aby vydal rozsudek „rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č.j. UC 857/P-91 ze dne 1. 10. 1991, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí n/L. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 o propuštění žalujícího ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/70 se zrušuje, služební poměr žalujícího k žalovanému trvá se všemi právy a nároky …“. MěS usnesením ze dne 24. 11. 1995, č.j. 38 Ca 324/95-81, „právní věc o určení, že služební poměr žalobce u žalované trvá, o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu … vyloučil k samostatnému projednání“ a usnesením ze dne 18. 12. 1995, č.j. 38 Ca 324/95-85, v tomto rozsahu vyslovil věcnou nepříslušnost MěSu a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 3. NS dodal, že MěS usnesením ze dne 30. 11. 1995, č.j. 38 Ca 324/95-86, řízení [o zrušení rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, č.j. UC 857/P-91, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí nad Labem ve věcech personálních ze dne 30. 7. 1991, č. 75, o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb.] zastavil. MěS v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, č.j. UC 857/P-91, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí nad Labem ve věcech personálních ze dne 30. 7. 1991, č. 75, jehož přezkoumání se stěžovatel domáhá, bylo vydáno dne 1. 10. 1991 a nabylo právní moci dnem doručení stěžovateli, neboť šlo o rozhodnutí odvolacího orgánu, proti kterému již další odvolání nebylo přípustné. Protože však zákon č. 100/1970 Sb. v té době přezkoumání rozhodnutí služebních funkcionářů soudem neumožňoval a žalobu v dané věci soud nemůže projednat ani podle přechodného ustanovení zákona č. 519/1991 Sb., „nezbylo, než řízení zastavit“. NS proto - s ohledem na výše uvedené - konstatoval, že bylo dále pokračováno jen ve věci určení, že služební poměr stěžovatele u žalovaného trvá, o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu a o (podrobněji uvedených) peněžitých náhradách. I když stěžovatel v průběhu dalšího řízení žalobu několikrát změnil (také prohlášením do protokolu před OS dne 3. 9. 2001), „vždy uváděl, že se domáhá určení, že jeho služební poměr u žalovaného založený dne 1. 11. 1972 trvá a peněžitých nároků vyplývajících ze služebního poměru“. OS usnesením ze dne 6. 3. 2002, č.j. 7 C 224/2000-216, řízení o návrhu stěžovatele na určení, že trvá služební poměr stěžovatele u žalované založený dne 1. 11. 1972, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. V řízení vedeném u OS pod sp. zn. 13 C 87/2002 bylo proto jednáno jen o tomto posléze uvedeném nároku a ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-3 - také jen v tomto rozsahu - bylo řízení zastaveno. Rovněž odvolací soud napadeným usnesením ze dne 19. 9. 2003, č.j. 9 Co 160/2002, 796/2003-42, rozhodoval jen o zastavení řízení vedeného o tomto nároku. Stěžovatelovo tvrzení, že soudy měly žalobu posuzovat jako žalobu o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, není prý proto opodstatněné. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004, č.j. 21 Cdo 283/2004-77, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003, č.j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-3 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003, č.j. 13 C 87/2002-33, napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou vícekrát doplňoval. Stěžovatel nejprve uvedl, že důvodem jeho propuštění ze služebního poměru byla skutečnost, že proti němu bylo usnesením Inspekce MV ČSFR ze dne 4. 7. 1991, č.j. IM -16/30-91, vzneseno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr.z. Usnesením vyšetřovatele Správy FPS Praha ze dne 16. 6. 1992, č.j. PV-45/04-91, však bylo trestní stíhání proti němu zastaveno, neboť o trestný čin podvodu ani o jiný trestný čin nešlo. Žalovaný však smírné řešení sporu odmítl s tím, aby bylo vyčkáno soudního rozhodnutí. Stěžovatel dále poukázal na to, že otázka pasivní legitimace žalovaného byla vyřešena až po devíti letech. (Poznámka: mimo jiné na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 232/98; po podání žaloby byla následujícími usneseními Okresního soudu v Děčíně věc opakovaně postupována z důvodu věcné nepříslušnosti dalším soudům, než byla teprve po čtyřech letech usnesením Městského osudu v Praze ze dne 24. 11. 1995, postoupena, jako věcně a místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Tento soud však usnesením ze dne 14. 8. 1996, řízení zastavil proto, že v žalobním návrhu označeny žalovaný Úřad cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru nemá právní subjektivitu. V odvolacím řízení bylo toto rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. 18 Co 554/96, potvrzeno. Stěžovatelem podané dovolání pak bylo usnesením NS ze dne 20. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1263/97, odmítnuto. Ústavní soud však citovaným rozhodnutím všechna citovaná a tehdejší ústavní stížnosti napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil s odkazem na to, že „měl být již na počátku řízení ze strany soudu volen postup podle § 43 o.s.ř. Tento soud měl v rámci své poučovací povinnosti o procesních právech účastníka stěžovatele poučit, že jim označený žalovaný může být žalován pouze ve vztahu k jeho návrhu na přezkoumání správnosti napadeného rozhodnutí). Stěžovatel také prohlásil, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo opětovně rozhodováno o zastavení řízení, tentokrát však již z důvodu nedostatku pravomoci soudu, což bylo zjištěno až po 13 letech trvajícího soudního řízení. Stěžovatel dále spatřuje porušení svých základních práv a svobod zakotvených v následujících právních předpisech: a) čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) v tom, že i přes délku soudního sporu (od října 1991) mu soudy všech stupňů předaly díky své nečinnosti pouze jedno stanovisko žalovaného (a to teprve dne 15. 1. 2004 k jeho dovolání), b) čl. 90 Ústavy ČR (poskytnout zákonem stanoveným způsobem ochranu právům), neboť se domnívá, že soud je povinen znát domácí právo, a tudíž mu není toto právo třeba dokazovat. Pokud „soudy toto právo neznaly, konkrétně ustanovení § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb., podle kterého byla žaloba stěžovatelem podávána, neposkytly stěžovateli zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho práv“. Stěžovatel v této souvislosti trvá na tom, že v žalobním návrhu ze dne 17. 10. 1991 zcela jasně označil, čeho se svou žalobu domáhá, tj. „přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB“. Tedy již v době podání tohoto žalobního návrhu šlo zcela jasně o tzv. správní žalobu, neboť žalovaný vydal individuální správní akt (rozkaz o jeho propuštění). V době podání žalobního návrhu byl k projednání věcně a místně příslušný OS, neboť institut správního soudnictví neexistoval. Se změnou o.s.ř. zákonem č. 519/1991 Sb. však institut správního soudnictví v § 244 a násl. o.s.ř. zakotven již byl a MěS usnesením ze dne 30. 11. 1995, č.j. 38 Ca 324/95-86, řízení zastavil v rozporu se zákonem, neboť nezjistil, že možnost přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy je dána podle § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb. Podobného pochybení se dopustily i OS, KS a NS v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Stěžovatel uvedl, že soudy v důsledku neznalosti citovaného ustanovení jej neustále vyzývaly k opětovnému upřesňování petitu žalobního návrhu a tato jejich neznalost mu však nemůže být přičítána k tíži. Soudy posuzovaly jeho žalobu jako určovací dle ustanovení § 80 písm. c), ač ji měly posuzovat jako žalobu o přezkoumání rozhodnutí organu veřejné správy, tedy do 31. 12. 1991 dle ustanovení § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb. a od 1. 1. 1992 již dle ustanovení § 244 a násl. o.s.ř.; od 1. 1. 2003 to měl činit příslušný správní soud dle zákona č. 150/2002 Sb. Stěžovatel dovozoval oprávněnost tvrzení, že vždy šlo o žalobu správní, také z toho, že z citovaného usnesení MěSu vyplývá, že MěS žalobu podanou dne 17. 10. 1991 posuzoval jako žalobu správní a současně uvedl, že přezkum rozhodnutí není možný, neboť o.s.ř. platný do 31. 12. 1991 takový přezkum nepřipouštěl (MěS vůbec nezjistil, že tento přezkum je možný podle § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb.). MěS navíc konstatoval, že opravný prostředek přípustný není. Stěžovatel se tedy spokojil s tím, že soudy vůbec po tolika letech nesprávného postupu (což bylo konstatováno i nálezem ÚS ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 232/98) budou ve věci rozhodovat. Stěžovatel je toho názoru, že k porušení uvedeného práva došlo i činností KS a NS, neboť přes jeho odvolání a dovolání akceptovaly změnu žaloby, kterou připustil OS dle § 95 odst. 1 o.s.ř. bez návrhu stěžovatele, a OS nevydal o takové svévolné změně ani usnesení (proti kterému by se stěžovatel odvolal) a rozhodoval o určovací žalobě bez stěžovatelova návrhu. Stěžovatel je dále přesvědčen, že k porušení jeho práva došlo také tím, že i přes „naříkaná“ usnesení soudních orgánů soudy nepostoupily spis k rozhodnutí žalovanému (Ministerstvo vnitra ČR), který navíc (a přes návrh stěžovatele ze dne 4. 12. 2003) sdělením ze dne 23. 3. 2004 odmítl ve věci rozhodnout, neboť mu nebyl soudem zaslán spis a neučinil tak ani ke dni podání ústavní stížnosti. Stěžovatel konečně upozornil na judikaturu (SP č. 94/1), podle níž rozhodnutí (odvolacího) orgánu ve věci propuštění příslušníka SNB ze služebního poměru podle § 100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb., je rozhodnutím, které není vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví. Soudy tak prý rozhodovaly již v předchozích případech. c) čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, (dále jen „Úmluva“; právo na spravedlivé a nestranné projednání věci soudem), které porušily nejen OS, KS a NS, ale i soudy předcházející, neboť jej přes zcela jasně formulovaný žalobní návrh ze dne 17. 10. 1991 vyzývaly ke sdělení, čeho se v řízení domáhá. OS navíc na nařízeném jednání dne 3. 9. 2001 opětovně přesvědčoval stěžovatele, že zůstává k rozhodnutí žaloba na určení, že služební poměr trvá a o finančních nárocích z titulu neplatnosti skončení služebního poměru. Stěžovatel proto přistoupil na návrh soudu upřesnit žalobní návrh - neboť „předpokládal, že by mu soud tento směr nenabízel, pokud by věděl, že řízení následně zastaví z titulu nedostatku kompetence“ - na původním žalobním návrhu netrval a „nechal se soudem dne 3. 9. 2001 navést na protokolaci určovací žaloby“, d) čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na včasné projednání věci soudem), které bylo porušeno dobou probíhajícího řízení od října 1991 do 17. 6. 2004 a průtahy spočívajícími v nezaslání spisu žalovanému k rozhodnutí (viz výše). Stěžovatel doplnil ústavní stížnost (podáními ze dne 8. 11. 2004, 26. 4. 2005, 22. 6. 2007, 16. 7. 2007, 31. 8. 2007 a 10. 10. 2007) v nichž poukázal na: - porušení čl. 90 Ústavy ČR tím, že obecné soudy nevzaly na vědomí, že stěžovateli zaslané rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č.j. UC 857/P-91 ze dne 1. 10. 1991, bylo pouze fotokopií. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na usnesení NSS ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 5 A 150/2001, podle něhož zaslání fotokopie správního rozhodnutí nezakládá jeho doručení, a to i vzhledem k určení počátku běhu lhůty k podání žaloby proto takovému „nedoručenému“ rozhodnutí, - porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť soudy přehlížely nerespektování zásady presumpce neviny stěžovatele, a to za situace, kdy žalovaný okamžitě při vznesení obvinění proti stěžovateli přikročil k jeho propuštění, aniž by jej postavil mimo službu do vyšetření celého případu a následně jej zpět do služebního poměru nepřijal. Soudy se nezabývaly věcí ani z titulu ustanovení § 39 o.z. (tj. obcházení zákona pro rozpor s dobrými mravy). Stěžovatel tuto skutečnost spatřoval v postupu žalovaného, který se - ač má (na základě usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-3 „ve spojení s“ usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003, č.j. 13 C 87/2002-33) ve věci služebního poměru rozhodnout - dovolává prekluze. Stěžovatel se dále domnívá, že je mu odpíráno právo na soudní proces vůbec, jestliže MěS usnesením ze dne 3. 4. 2007 zamítl jeho žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kterou se domáhal, aby byla žalovanému soudem uložena povinnost přezkoumat podle § 136 zákona č. 186/1992 Sb. rozhodnutí ze dne 30. 7. 1991 ve spojení s rozhodnutím ze dne 1. 10. 1991 o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB, - porušení čl. 6 Úmluvy (porušení práva státního zaměstnance na spravedlivý proces) spočívající: - ve skutečnosti, že právní řád, podle něhož byla žaloba stěžovatele (státního zaměstnance) posuzována a řízení zastaveno, výslovně nevylučoval přístup stěžovatele k soudu (a pokud by i takové ustanovení v právním řádu existovalo, muselo by spočívat na objektivních důvodech spojených se zájmem státu). Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v souzené věci nic nemůže bránit aplikaci ustanovení čl. 6 Úmluvy; je povinností soudu se danou věcí zabývat a nikoliv konstatovat, že nepatří do jeho kompetence. Stěžovatel v dané souvislosti odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 2007 ve věci Vilbo Eskelinen a ostatní proti Finsku (stížnost č. 63235/00), - v chybném poučení daném stěžovateli OS („Žalobce byl poučen o tom, že rozhodnutí služebního funkcionáře, o jehož přezkum ve sporu žádal, je z přezkumu vyloučeno a řízení o tomto pravomocně zastaveno usnesením.“ In: Protokol z jednání před OS ze dne 3. 9. 2000), které jej vedlo k upřesnění žaloby jako určovací namísto toho, aby trval na žalobě na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře, - nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 120/06, podle něhož je úkolem Ústavního soudu zajistit, aby se stěžovateli dostalo soudní ochrany; zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, či soudy ve správním soudnictví je nerozhodné, neboť rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí práva jednoduchého, nikoliv základních práv a svobod (hmotných či procesních). Stěžovatel proto dovodil, že postupem soudů všech stupňů byla porušena citovaná ustanovení Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy a navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004, č.j. 21 Cdo 283/2004-77, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003, č.j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-3 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003, č.j. 13 C 87/2002-33, zrušují. Stěžovatel dále prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci. III. K ústavní stížnosti se vyjádřily Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Ústí nad Labem a Okresní soud v Ústí nad Labem. NS ve svém vyjádření uvedl, že ač stěžovatel napadá jeho usnesení ze dne 17. 6. 2004, č.j. 21 Cdo 283/2004-77, podstatou jeho námitek je nesouhlas s usnesením MěSu ze dne 30. 11. 1995, č.j. 38 Ca 324/95-86; současně poukázal na to, že se stěžovatel - jak uvádí – domáhá přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB. O tomto návrhu však (jak sám ve stížnosti připouští) bylo rozhodnuto právě citovaným usnesením MěS v Praze, jímž bylo řízení o správní žalobě podle § 250d odst. 3 o.s.ř. zastaveno. Tuto skutečnost konstatoval Ústavní soud již v nálezu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 232/98, kterého se stěžovatel dovolává a jenž se usnesení o zastavení řízení o správní žalobě na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB nedotklo. NS uvedl, že řízení dále probíhalo jen ve věci určení, že služební poměr stěžovatele trvá a o jeho peněžních nárocích. NS poukázal na to, že v případě, kdy OS usnesením ze dne 6. 3. 2002, č.j. 7 C 224/2000-216, řízení o návrhu žalobce na určení, že trvá služební poměr, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, bylo dále v řízení jednáno a rozhodováno jen o tomto nároku. NS dále uvedl, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti (ani v dovolání) nezpochybnil správnost závěru soudů o nedostatku pravomoci soudů k projednání žaloby na určení, že jeho služební poměr u žalované trvá podle § 80 písm. c) o.s.ř.; tvrdí (však), že soudy jsou povolány rozhodnout o správní žalobě na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB. NS se však s procesními námitkami stěžovatele vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení (na něž pro stručnost odkázal). Má za to, že jeho napadeným usnesením nebyla porušena ústavní práva stěžovatele a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost. NS konečně prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. KS ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele považuje za nedůvodné a odkázal na obsah napadených rozhodnutí. Současně sdělil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí. OS odkázal na obsah spisu sp. zn. 13 C 87/2002, rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechal zcela na úvaze Ústavního soudu a sdělil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí. IV. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy. Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy; podrobněji srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41). Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti. Ústavní soud je si vědom toho, že obecný soud je kdykoli v průběhu řízení povinen přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé, a že nedostatek pravomoci soudu je nedostatkem, který nelze odstranit. Tuto otázku je však třeba v té které souzené věci zkoumat i z pohledu ústavněprávního. Pro ústavněprávní přezkum věci je proto zásadní posouzení toho, zda se stěžovateli dostalo náležité soudní ochrany ať již cestou správního nebo obecného soudnictví. Ústavní soud považuje za nezpochybnitelnou skutečnost, že stěžovatel žalobou ze dne 17. 10. 1991 podal „návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB dle § 100 odst. 1 písm. e) z. č. 100/70 Sb. o náhradu ušlé mzdy“. Ústavní soud je současně přesvědčen (ostatně ve shodě s názorem NS – srov. touto ústavní stížností napadené usnesení NS), že se stěžovatel tímto návrhem domáhal v prvé řadě vydání rozsudku, který by soud vyslovil, že skončení služebního poměru je neplatné a že služební poměr dále trvá (poznámka: stěžovatel se současně domáhal náhrady ušlé mzdy). Ústavní soud konečně z obsahu spisů (MěSu sp. zn. 38 Ca 324/95 a OS sp. zn. 7 C 224/2000 a sp. zn. 13 872002) zjistil, že se stěžovatel - i přes upřesnění petitu, ke kterému jej vyzval MěS (poznámka: dne 9. 10. 1995, tedy po čtyřech letech řešení kompetenčních otázek), k němuž došlo podáním stěžovatele ze dne 25. 10. 1995 – mimo jiné stále domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, č.j. UC 857/P-91, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí n/L. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991. MěS následně usnesením ze dne 30. 11. 1995, č.j. 38 Ca 324/95-86, řízení [o zrušení rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, č.j. UC 857/P-91, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí nad Labem ve věcech personálních ze dne 30. 7. 1991, č. 75, o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb.] zastavil. MěS v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že napadené rozhodnutí, jehož přezkoumání se stěžovatel domáhá, bylo vydáno dne 1. 10. 1991 a nabylo právní moci dnem doručení stěžovateli, neboť šlo o rozhodnutí odvolacího orgánu, proti kterému již další odvolání nebylo přípustné. Protože však zákon č. 100/1970 Sb. přezkoumání rozhodnutí služebních funkcionářů soudem v té době neumožňoval a žalobu v dané věci soud nemůže projednat ani podle přechodného ustanovení zákona č. 519/1991 Sb., „nezbylo, než řízení zastavit“. [Poznámka: MěS usnesením ze dne 24. 11. 1995, č.j. 38 Ca 324/95-81, právní věc o určení, že služební poměr žalobce u žalované trvá, o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu vyloučil k samostatnému projednání; to bylo následně předmětem řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3, který usnesením ze dne 14. 8. 1996, č.j. 18 C 25/96-108, řízení (z důvodu nedostatku právní subjektivity žalovaného, tj. Úřadu cizinecké a pasové služby Praha) zastavil. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 1996, č.j. 18 Co 554/96-122, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. NS pak usnesením ze dne 20. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1263/97, dovolání stěžovatele odmítl. Ústavní soud nálezem ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 232/98, citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil; uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 3 neměl v projednávané věci řízení bez dalšího (podle § 104 odst. 1 o.s.ř.) zastavit, ale naopak měl postupovat v souladu s § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o.s.ř. a učinit tak vhodná opatření směřující k odstranění vady podání spočívající v nedostatečném, resp. neúplném označení žalované strany v poměru k dalším v žalobě uplatněným nárokům. OS následně (poté co Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 25. 5. 2000, č.j. 18 C 83/2000-9, 18 C 25/96, vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil Okresnímu soudu Ústí nad Labem) na základě výslechu stěžovatele ze dne 3. 9. 2001 (po jeho předchozím předvolání) protokoloval vymezení předmětu sporu jako 1. žalobu na určení, že jeho služební poměr založený u žalovaného dne 1. 11. 1972 trvá a 2. uplatnění peněžních nároků vyplývajících ze služebního poměru. OS dále usnesením ze dne 6. 3. 2002, č.j. 7 C 224/2000-216, řízení o návrhu stěžovatele na určení, že trvá jeho služební poměr u žalovaného založený dne 1. 11. 1972 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. OS konečně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-3, „ve spojení“ s usnesením ze dne 26. 8. 2003, č.j. 13 C 87/2002-33, řízení zastavil a věc postoupil k projednání a rozhodnutí žalovanému (MV ČR). OS v odůvodnění vycházel jednak z toho, že předmětem řízení je určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř., jednak z úvahy, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být, podle právní úpravy platné v době jeho vydání, přezkoumáváno soudem; následně dovodil, že soud nemůže tuto věc projednávat a rozhodovat o ní v řízení podle části třetí o.s.ř. OS proto uzavřel s tím, že do pravomoci soudu proto nespadá ani žaloba na určení, zda tu právo z něj vyplývající je či není, řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a konstatoval, že orgánem příslušným k projednání a rozhodnutí této věci je žalovaný. Ústavní soud je přesvědčen, že v souzené věci je za daných okolností - mezi něž v prvé řadě náleží 13 let trvající soudní řízení o návrhu stěžovatele ze dne 17. 10. 1991 a konstatování OS, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být podle právní úpravy platné v době jeho vydání, přezkoumáváno soudem - nutno zvažovat, zda se stěžovateli dostalo ve věci rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB odpovídající soudní ochrany. Ústavní soud současně připomíná nález ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 120/06, podle kterého je úkolem Ústavního soudu zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva; posouzení skutečnosti, „zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, či soudy ve správním soudnictví je pro něho nerozhodné … (poznámka: neboť základní lidská práva a svobody) mohou být stejně dobře chráněna nebo opomíjena jak civilní, tak i správní větví českého soudnictví“. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou přijatelnosti výchozí (základní) teze obecných soudů, že rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění ze služebního poměru nemohlo být přezkoumáno soudem. Ústavní soud při posouzení právní úpravy možného soudního přezkumu rozhodnutí služebního orgánu o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka SNB (policie) dovozuje - z hlediska ochrany subjektivních veřejných práv a základního práva na soudní ochranu zejména - že uvedená teze obecných soudů udržitelná není. Ústavní soud připomíná nejen stěžovatelem uváděné ustanovení § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb. (účinného dnem vyhlášení, tj. od 27. 8. 1991), podle něhož řízení ve věcech služebního poměru zahájené přede dnem účinnosti tohoto zákona provedou a o opravných prostředcích rozhodnou orgány příslušné podle tohoto zákona a způsobem stanoveným v tomto zákoně, ale také ustanovení § 118 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, podle kterého policista může podat (po vyčerpání opravného prostředku podle § 113 zákona, tj. odvolání) u soudu návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru podle § 16 odst. 1 písm. a), b), c), d) a f). Ústavní soud si je současně vědom skutečnosti, že stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb. z důvodu zvláště hrubého porušení služební povinnosti (poznámka: které se však - jak uvedeno výše - neprokázalo). Týž (možný) důvod pro propuštění ze služebního poměru je však uvedený i v ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 334/1991 Sb., který - jak bylo připomenuto výše - soudem přezkoumatelný je. Ústavní soud se proto domnívá, že z hlediska reálného, rovného a spravedlivě dosažitelného základního práva na soudní přezkum rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru nelze akceptovat řešení, ve kterém se - ve fakticky skutkově i procesně (i v souzené věci se jednalo o postup po vyčerpání odvolacího opravného prostředku) srovnatelné situaci - ochrana tohoto základního práva stala pro stěžovatele nedosažitelnou; nelze totiž rozumně dovozovat, že by v jednom případě byla soudní ochrana přípustná a v druhém nikoli. Ústavní soud proto považuje argumentaci obecných soudů, která dovozuje nemožnost přezkoumat rozhodnutí odvolacího orgánu jen ze skutečnosti, že bylo vydáno podle zákona č. 100/1970 Sb., za zavádějící, formalistické a v konečném důsledku zbavující stěžovatele práva na soudním přezkum rozhodnutí služebního orgánu o jeho propuštění ze služebního poměru. Ústavní soud proto považuje argumentaci OS, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být podle právní úpravy platné v době jeho vydání, přezkoumáváno soudem, a že tedy do pravomoci soudu nespadá ani žaloba na určení, zda tu právo z něj vyplývající je či není, za formálně sice zdánlivě (na první pohled) správnou, avšak vycházející z premisy, jež uvedené základní právo stěžovateli upírá. V návaznosti na to připomíná Ústavní soud (stěžovatelem uvedený) rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 19. 4. 2007 ve věci Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku (stížnost č. 63235/00), ve kterém ESLP zásadně rozšířil aplikaci článku 6 Úmluvy (a tedy rozšířil právo státních zaměstnanců na spravedlivý proces) i na spory vedené státními zaměstnanci (včetně policistů). Výjimka z tohoto práva připadá v úvahu jen za současného splnění dvou podmínek, a to, že právní řád státu výslovně vylučuje přístup k soudu u příslušných pozic či kategorií zaměstnanců a že vyloučení tohoto přístupu musí spočívat na objektivních důvodech souvisejících se zájmy státu (srov. Soudní rozhledy, Rozhodnutí Evropských soudů a institucí, č. 6/2007, str. 249-250). Ústavní soud usuzuje, že tyto podmínky v právní úpravě (a tedy i v souzené věci) nenastaly a proto - ani z hlediska judikatury ESLP - není důvod, aby Ústavní soud uvedené základní právo stěžovateli negarantoval. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že ze stěžovatelova původního návrhu ze dne 17. 10. 1991 je zcela jasně patrný především jeho správně žalobní charakter („návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu …“) a pak následuje návrh na přisouzení náhrady ušlé mzdy („o náhradu ušlé mzdy“). K upřesnění petitu stěžovatelem ze dne 25. 10. 1995 došlo (jak výše uvedeno, str. 3 tohoto nálezu) na základě výzvy MěSu ze dne 9. 10. 1995 (tj. čtyři roky po podání správní žaloby; viz spis sp. zn. 38 Ca 324/95, dále vedený pod sp. zn. 7 C 224/2000, č.l. 68). Upřesnění petitu spočívalo - kromě potvrzení původního návrhu, že se „rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č.j. UC 857/P-91 ze dne 1. 10. 1991, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí n/L. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 o propuštění žalujícího ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/70 se zrušuje,“ - vlastně v jeho rozšíření o návrh, že „služební poměr žalujícího k žalovanému trvá“ a v precizaci (konkretizaci) všech práv a nároků (č.l. 72 tamtéž). K dalšímu upřesnění petitu ze dne 3. 9. 2001 došlo po poučení stěžovatele OS „o tom, že rozhodnutí služebního funkcionáře, o jehož přezkum ve sporu žádal, je z přezkumu vyloučeno“ a „o vymezení předmětu sporu, přesném, určitém a srozumitelném návrhu“ (In: Protokol sepsaný u OS dne 3. 9. 2001; č.l. 199 tamtéž). Stěžovatel proto (po 10 letech od podání návrhu a po dalším z poučení/výzev daných mu obecným/-i soudem/-y) do protokolu uvedl petit: „I. Určuje se, že služební poměr žalobce u žalovaného založeny dne 1. 11. 1972 trvá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku …“ (č.l. 201). Ústavní soud proto dovozuje, že úvaha NS (uvedená v jeho napadeném usnesení ze dne 17. 6. 2004, č.j. 21 Cdo 283/2004-77), že stěžovatel „vždy uváděl, že se domáhá určení, že jeho služební poměr u žalovaného založený dne 1. 11. 1972 trvá a peněžitých nároků vyplývajících ze služebního poměru“, je úvahou - vzhledem ke kontextu a délce celé souzené věci – zjednodušující a vůči stěžovatelově snaze dosáhnout zajištění svých základních práv i úvahou značně formalistickou. Uvedený výklad konec konců neobstojí ani při poměření s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. IV ÚS 120/06, podle kterého je úkolem Ústavního soudu zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva bez ohledu na to, zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, či ve správním soudnictví, neboť základní lidská práva a svobody mohou být stejně dobře chráněna nebo opomíjena jak civilní, tak i správní větví soudnictví. Ústavní soud navíc nemůže opominout ani skutečnost, že popsaný průběh dlouholetého, 13 let trvajícího soudního řízení a (v dlouhých intervalech) od stěžovatele požadovaná upřesnění petitu, mohla snadno vést k jeho dezorientaci; to platí navíc za situace, kdy (jak vyplývá z obsahu spisů) samy obecné soudy v těchto intervalech procesní otázky řešily jen obtížně a velmi pomalu. Podle přesvědčení Ústavního soudu, i když stěžovatel – po výzvě a poučení obecného soudu – upřesnil nakonec žalobní petit na petit určovací, nemění to nic na tom, že jeho základní právo na přístup k soudu zachováno být mělo. Již samo zastavení řízení pro neexistenci pravomoci obecných soudů po 13 letech probíhajícího sporu považuje Ústavní soud za natolik neproporcionální, že je - byť i se zřetelem k výše uvedeným okolnostem - tolerovat nemůže. Obecně platí, že taková formální rozhodnutí - ignorující podstatu věci - po řadu let trvajícím procesu otřásají důvěrou občanů v soudnictví, které tvoří jeden ze základních pilířů demokratického právního státu. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004, č.j. 21 Cdo 283/2004-77, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003, č.j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-3 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003, č.j. 13 C 87/2002-33, zrušil. Za této situace se již Ústavní soud nezabýval stěžovatelovým tvrzením, která se týkají formy a podoby (fotokopie) stěžovateli zaslaného rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č.j. UC 857/P-91 ze dne 1. 10. 1991, jež by měla být posouzena v řízení následném, ani stěžovatelem tvrzeným obcházením zákona pro rozpor s dobrými mravy. Ústavní soud konečně nereflektoval ani stěžovatelem tvrzené odpírání práva na soudní proces vůbec; to za situace, kdy MěS usnesením ze dne 3. 4. 2007, č.j. 8 Ca 214/04-66, zamítl jeho žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kterou se domáhal toho, aby žalovanému byla soudem uložena povinnost přezkoumat podle § 136 zákona č. 186/1992 Sb. rozhodnutí ze dne 30. 7. 1991 ve spojení s rozhodnutím ze dne 1. 10. 1991 o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB, neboť to není předmětem této ústavní stížnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci a proto od něho se souhlasem účastníků upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Rubrum

I. II. III. IV. Poučení:

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (1)