I.ÚS 493/2000
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost podnikatelky provozující taxislužbu, která se proti rozhodnutí správních orgánů zastávala, že byly porušeny její ústavní práva. Soud uvedl, že stížnost je zjevně nepřípustná, protože stěžovatelka se nepokusila o využití opravného prostředku v rámci správního soudnictví. Ústavní soud se nezabývá návrhy na zákazy pro orgány státní správy, které nejsou jeho příslušností. Rozhodnutí bylo vydáno bez ústního jednání a bez přítomnosti účastníků.
Rubrum
I. ÚS 493/2000 Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A., spol. s r. o., zast. advokátem JUDr. J. U., proti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 19. 7. 2000, č. j. 19 024/00-110, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 17. 9. 1999, č. j. MHMP-45788b/1999/DOP-R3, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem shora uvedených orgánů státní správy došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatelka uvedla, že podniká v oboru taxislužba ve smyslu ust. § 21 odst. 4 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v platném znění. Ve své ústavní stížnosti konstatovala, že oznámila Magistrátu hlavního města Prahy mj. údaje o zaměstnancích - řidičích. Namítala, že tento správní orgán jí byl povinen podle odst. 5 citovaného zákona na základě jejího oznámení vydat pro každého řidiče průkaz způsobilosti. Ve smyslu ust. § 21 odst. 3 cit. zákona je dle názoru stěžovatelky průkaz způsobilosti technickou a nikoli právní podmínkou provozování taxislužby. Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s postupem správního orgánu, který požadoval za vyhotovení shora uvedených průkazů správní poplatek. Proto stěžovatelka požádala správní orgán o vrácení daňového přeplatku v částce 6 200 Kč, který vznikl zaplacením výše uvedeného správního poplatku, ke kterému nebyla ze zákona povinna. Magistrát hlavního města Prahy následně vydal stěžovatelkou napadené rozhodnutí, ve kterém nebylo žádosti stěžovatelky vyhověno. K odvolání stěžovatelky Ministerstvo dopravy a spojů pak vydalo rozhodnutí, kterým rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnilo tak, že se žádosti stěžovatelky o vrácení správního poplatku vyhovuje. Stěžovatelka uvedla, že vzhledem k tomu, že rozhodnutím ministerstva bylo vyhověno jejímu odvolání i žádosti na vrácení správního poplatku, a tedy bylo závazně stanoveno, že zaplacený poplatek bude vrácen i s úroky, není stěžovatelka dotčena výroky rozhodnutí na svých právech, a tedy se nemůže domáhat zrušení rozhodnutí cestou řízení v rámci správního soudnictví. Přesto však tvrdila, že postupem orgánů státní správy došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně namítala porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to zejména tím, že ministerstvo, dle mínění stěžovatelky, ve svém rozhodnutí v širším kontextu akcentovalo prvek nezkrácení daňových příjmů na úkor objektivity a ústavnosti svého rozhodování. V závěru své stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ve svém nálezu zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ve znění rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů, zakázal magistrátu vyměřovat a vybírat od stěžovatelky a ostatních provozovatelů taxislužby správní poplatky za vystavení průkazů způsobilosti řidičů taxislužby, zakázal ministerstvu organizovat a řídit vyměřování a vybírání těchto správních poplatků. Ústavní soud po posouzení návrhu stěžovatelky dospěl k závěru, že se v dané věci zjevně jedná o návrh z části evidentně nepřípustný a ve zbývající části o návrh, k jehož projednání - rovněž zjevně - není Ústavní soud příslušný. K návrhu stěžovatelky ohledně zrušení napadených rozhodnutí orgánů státní správy Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou podotýká, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Tím méně pak může být Ústavní soud náhradní institucí v případech, v nichž procesní předpisy nepřipouštějí možnost využít opravného prostředku v rámci správního soudnictví (resp. kdy není šance takovému případnému opravnému prostředku vyhovět), a to ani nehledě na okolnost, že odvolací správní orgán v daném případě návrhu stěžovatelky zcela vyhověl. Stěžovatelka se o takový opravný prostředek ostatně ani nepokusila, a proto je ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, její návrh nepřípustný. Navíc zjevně nedošlo k nijakému porušení ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky. V případě návrhu stěžovatelky ohledně vydání shora citovaných zákazů pro orgány státní správy Ústavní soud věc uzavřel tak, že se jedná o návrhy, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. listopadu 2001 Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.