I.ÚS 506/05
V PLATNOSTI- KS Ústí 11 Co 136/2005
- NS 30 Cdo 1475/2005
- ÚS I.ÚS 506/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. V části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ji považoval za zjevně neopodstatněnou. Rozsudek Krajského soudu byl napadnut výhradně po uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti. Soud se nezabýval věcnou stránkou sporu, protože rozhodnutí bylo podáno mimo zákonnou lhůtu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené Mgr. Kateřinou Bitterovou, advokátkou, se sídlem Pařížská 16, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 11 Co 136/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1475/2005, takto:
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
: Ústavní stížností napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva; toto tvrzení následně konkretizuje pouze ve vztahu k ústavně zaručenému právu zakotveném v čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, č. j. 20 P 151/2000-95, zamítl návrh matky-stěžovatelky "na změnu příjmení nezletilého" a na zákaz styku otce s nezletilým, dále zamítl návrh otce na změnu výchovy a výživy nezletilého a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č. j. 11 Co 136/2005-125, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl zamítnut návrh matky "na změnu příjmení nezletilého", potvrdil v tom znění, že návrh matky na udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého R. J. na příjmení K. se zamítá, jinak jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas s rozsudky soudů obou stupňů, neboť má za to, že náležitě nezjišťoval důvody pro změnu příjmení nezletilého. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti takovému výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. V odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle § 237 odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. V dovolání matka nezletilého dovoláním napadla výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut její návrh na udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu podle ust. § 237 o.s.ř. pak v posuzovaném případě Nejvyšší soud neshledal, neboť matka dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejednalo o žádnou z výjimek uvedených v ust. § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání matky usnesením ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 392/2004, jako nepřípustné odmítl. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž je napadáno rozhodnutí Nejvyššího soudu. Konstatuje, že výše uvedený závěr dovolacího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Usnesením Nejvyššího soudu tedy k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Proto je ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v této souvislosti navíc zdůrazňuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani žádné výhrady k právnímu závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání neuvedla. Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napaden rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, je Ústavní soud nucen považovat za návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Ústavní soud konstatuje, že pokud je dovolání nepřípustné ex lege, není možno takový prostředek považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Ústavní soud opakovaně judikoval, že za poslední procesní prostředek ve smyslu ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu považuje dovolání, které je přípustné (srov. např. I. ÚS 22/93, I. ÚS 129/97, II. ÚS 25/2000, II. ÚS 188/02 a další). Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). Vzhledem k tomu, že za daného procesního stavu, kdy v projednávané věci bylo dovolání nepřípustné ze zákona, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ve smyslu ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Pokud stěžovatelka měla výhrady proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a chtěla dosáhnout v mezích ústavních kautel jeho případného přezkumu, měla podat ústavní stížnost v zákonné lhůtě od doručení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovatelce dne 8. 6. 2005 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 8. 9. 2005. Z toho plyne jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem nebyla dodržena.Ústavní soud tudíž konstatuje, že pokud navrhovatelka napadla kasačním návrhem rovněž tento rozsudek soudu druhé instance, byla ústavní stížnost v této části podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný (dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (dle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona), a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. prosince 2005 Ivana Janů předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.