I.ÚS 510/02
V PLATNOSTI- KS Praha 29 Co 159/2002-59
- NS 32 Odo 964/2002
- ÚS I.ÚS 510/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona, podle něhož je ústavní stížnost subsidiární a může být podána až po vyčerpání všech nižších prostředků. Podání dovolání před Nejvyšším soudem bylo pro stěžovatele povinným krokem, který nebyl splněn. Proto bylo rozhodnutí o nepřípustnosti stížnosti v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci Ing. M. Ř., právně zastoupeného JUDr. L. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, č.j. 29 Co 159/2002-59 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 12. 2001, č.j. 9 C 210/2001-44, t a k t o:
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: Ústavní stížností podanou dne 15. 8. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních svobod (dále též "Listina"). Dne 20. 2. 2004 bylo Ústavnímu soudu sděleno Okresním soudem v Mladé Boleslavi, že Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ze dne 30. 7. 2003, č.j. 32 Odo 964/2002-98 napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Tuto skutečnost Ústavní soud následně ověřil na oficiálních stránkách Nejvyššího soudu ČR (www.nsoud.cz/rozhod.php), kde je toto rozhodnutí veřejně vystaveno. Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"). A to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [srov. též v § 75 odst. 2 zákona uvedené výjimky z této zásady]. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. Za těchto okolností Ústavní soud konstatoval, že podané dovolání představovalo procesní prostředek, který zákon poskytoval k ochraně práv stěžovatele, a jehož podáním bylo podmíněno podání přípustné ústavní stížnosti [§ 75 odst. 1 zákona]. Řízení u obecných soudů pokračuje dále. Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel proto předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona]. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona]. V Brně dne 15. března 2004 Eliška Wagnerová, v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.