I.ÚS 515/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Ourodou, advokátem, sídlem Písecká 1967/5, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 To 182/2025-84 ze dne 28. 11. 2025 a usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 7 Nt 501/2024-62 ze dne 10. 4. 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel byl v roce 2021 uznán vinným ze zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku (§ 234 odst. 3 alinea 1 trestního zákoníku). Měl se ho dopustit tím, že zneužil prázdnou listinu s podpisem poškozeného, přes kterou natiskl směnku a následně ji rukopisně vyplnil tak, že na ní uvedl údaje simulující, že jde o směnku na částku 1 500 000 Kč vystavenou poškozeným v Liberci dne 20. 12. 2015, jejímž příjemcem na řad je stěžovatel. Za toto jednání mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody.

2. V červnu 2024 stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení. Za novou skutečnost považoval primárně nový znalecký posudek z března 2024, který měl znevěrohodnit výpověď poškozeného a vnést do řízení větší pochybnosti o způsobu doplnění blankosměnky. Nová zjištění jsou podle stěžovatele způsobilá ve spojení s již provedeným dokazováním přivodit změnu rozhodnutí.

3. S návrhem na obnovu řízení spojil stěžovatel návrh na odnětí a přikázání věci, o kterém Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 5 Ntd 5/2024-25 ze dne 18. 9. 2024 rozhodl tak, že se věc Okresnímu soudu v Liberci neodnímá.

4. Okresní soud návrh stěžovatele napadeným usnesením zamítl. Po provedeném dokazování uzavřel, že stěžovatel žádný nový relevantní důkaz nepředložil. Již v původním řízení bylo soudům známo, že podpis výstavce (poškozeného) na padělané směnce byl jeho pravým podpisem a byl vyhotoven jako první. Nový znalecký posudek na tomto důkazním stavu nic nemění.

5. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se při zamítnutí stížnosti stěžovatele zcela ztotožnil s hodnocením okresního soudu a nad jeho rámec dodal, že stěžovatelem uváděná okolnost se vztahuje až k druhotné otázce. Určení, která z listin byla použita jako předloha pro vyhotovení montáže padělané směnky, však není způsobilé změnit rozhodnutí o vině. Se stížností podal stěžovatel současně (další) návrh na delegaci.

6. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož krajský soud rozhodl o zamítnutí stížnosti dříve, než vrchní soud rozhodl o stěžovatelově návrhu na delegaci. Tímto postupem měl krajský soud zcela znemožnit efektivní přezkum své místní příslušnosti a nestrannosti. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud porušil jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), když o jeho stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. Podle stěžovatele totiž krajský soud přehodnotil závěry znaleckého posudku, k čemuž mu měla být dána možnost vyjádřit se ve veřejném zasedání. Stěžovatel opakuje také svou námitku, že okresní soud neměl zamítnout jeho návrh na výslech svědka. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel vytýká soudům, že svévolně deformovaly závěry znaleckého posudku a extrémně formalisticky jej bagatelizovaly.

7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 40/23 ze dne 11. 10. 2023), o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

9. V nyní řešené věci trestní soudy rozhodovaly o tom, zda povolí obnovu řízení. Podle § 278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Uvedené ustanovení je ustáleně interpretováno tak, že pro obnovu řízení musí být zároveň splněny dvě podmínky. Tou první je zjištění nových (dříve neznámých) skutečností nebo důkazů, druhou je potenciál těchto zjištěných skutečností nebo důkazů podstatně ovlivnit původní rozhodnutí.

10. Z obou napadených rozhodnutí jasně vyplývá, proč nebyly tyto zákonné podmínky naplněny. Trestní soudy dostatečně vysvětlily, proč závěry znaleckého posudku vztahující se k jiné listině nemohou vést k jinému rozhodnutí o vině stěžovatele (srov. zejména body 9 až 11 napadeného usnesení krajského soudu a body 9 a 10 napadeného usnesení okresního soudu). Pro vyvození trestní odpovědnosti stěžovatele je rozhodné, že k padělání směnky došlo dotištěním a dopsáním zbývajících údajů na list, který byl původně podepsaný poškozeným. Soudy tak postupovaly v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 4068/14 ze dne 31. 3. 2016, na který stěžovatel odkazuje, a Ústavní soud přitom nemá, co by předestřeným závěrům vytknul.

11. Stěžovatel dále v ústavní stížností tvrdí, že krajský soud pochybil i tím, že jeho stížnost zamítl dříve, než vrchní soud rozhodl o jeho návrhu na delegaci, a tím znemožnil přezkum své místní příslušnosti a nestrannosti. Ústavní soud si vyžádal rozhodnutí vrchního soudu a konstatuje, že i tato námitka je zjevně neopodstatněná. Vrchní soud rozhodl o neodnětí věci usnesením č. j. 5 Ntd 6/2025-81 ze dne 30. 7. 2025, tedy téměř 4 měsíce před vydáním napadeného rozhodnutí krajského soudu, k údajnému znemožnění přezkumu tak nedošlo.

12. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud porušil jeho právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny, když o podané stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. Ústavní soud v minulosti v souvislosti s povolením obnovy trestního řízení uzavřel, že rozhodování v neveřejném zasedání není samo o sobě ústavně problematické. Pokud stížnostní soud nepřehodnotil skutková zjištění způsobem, který by ovlivnil dříve učiněný právní závěr, a nezopakoval či nedoplnil dokazování, nemusí nařídit veřejné zasedání (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 ze dne 25. 9. 2018 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2178/24 ze dne 21. 5. 2025). Ve stěžovatelově věci krajský soud při rozhodování o stížnosti neprováděl dokazování, ani nepřehodnotil skutková zjištění okresního soudu. Přisvědčil závěrům okresního soudu, které pouze v některých aspektech doplnil či upřesnil, a proto nepostupoval chybně, když rozhodl v neveřejném zasedání.

13. Trestní soudy rovněž ústavně konformně odůvodnily, proč by navrhovaný opakovaný výslech svědka nepřinesl nová podstatná skutková zjištění (srov. bod 12 napadeného usnesení krajského soudu a bod 8 napadeného usnesení okresního soudu). Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentaci krajského soudu nikterak nezpochybňuje, respektive na ni vůbec neodkazuje, a tedy ji ani nekonfrontuje s vlastními protiargumenty. Ústavní soud přitom nespatřuje v takto odůvodněných závěrech soudů žádnou ústavněprávní vadu.

14. Jak vyložil okresní soud a po něm podrobně i krajský soud, stěžovatelova argumentace nenaplnila zákonné podmínky pro obnovu řízení. Tento závěr Ústavní soud nepovažuje za excesivní. Nemůže jej zvrátit ani stěžovatelem subjektivně pociťovaná míra závažnosti pochybení, kterých se podle jeho názoru měly trestní soudy dopustit.

15. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu