I.ÚS 521/2000
V PLATNOSTI- OS Beroun 5 C 73/99
- KS Praha 26 Co 182/2000
- ÚS I.ÚS 521/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost České republiky, která se proti rozhodnutím obecných soudů vyjadřovala v záležitosti vyklizení pozemku z důvodu stavby silnice. Soud uvedl, že stěžovatelka svým jednáním, včetně vydání stavebního povolení na stavbu zdi na předmětném pozemku, způsobila, že namítaný právní zásah již není aktuální. Rozhodnutí bylo založeno na tom, že státní orgány splnily povinnosti vyplývající z rozhodnutí soudů, a proto by rozhodování Ústavního soudu bylo pouze akademické. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti České republiky, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábř. 42, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 26 Co 182/2000, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 5 C 73/99, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka, Česká republika, zastoupená k datu podání ústavní stížnosti Ministerstvem dopravy a spojů, napadla ústavní stížností v záhlaví specifikované rozsudky obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně o vyklizení pozemku č. kat. 3 v obci Vysoký Újezd, kat. úz. Kozolupy, zapsaný na LV č. 56 tak, že na svůj náklad z tohoto pozemku odstraní stavbu silnice 3. třídy č. 11610. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že soudy svými rozsudky porušily ústavně zaručená práva podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, a navrhla, aby Ústavní soud rozhodl usnesením o odložení vykonatelnosti pravomocného rozsudku Okresního soudu v Berouně ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze a nálezem rozhodl o zrušení obou rozsudků obecných soudů. Svůj návrh stěžovatelka odůvodňuje především tím, že soud je při svém rozhodování vázán zákonem. V daném případě se však oba soudy řídily "pouze zásadami občanského práva" a k předpisům správním nepřihlížely, aniž by to dále zdůvodnily. Dále uvedla, že soud prvního stupně si sám učinil úsudek o tom, že odstraněním silnice nebude narušena bezpečnost a plynulost silničního provozu, aniž by se tato jeho úvaha opírala o odborné posouzení situace. Soud druhého stupně se pak ke stejné námitce obsažené v odvolání vůbec nevyjádřil, čímž došlo podle názoru stěžovatelky k porušení § 157 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka dále konstatuje, že stavba byla obecnými soudy posouzena jako neoprávněná podle ust. § 135c OZ, a v souvislosti s tím poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cdon 1031/97, z něhož vyplývá, že nemůže jít o stavbu neoprávněnou, byla-li zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací, a nelze tedy aplikovat právní úpravu provedenou po 1. 1. 1992. Uvádí, že silnice č. III/11610 je ve vlastnictví státu a vlastnické právo k ní vykonává Ministerstvo dopravy a spojů, stavba se pak v obci Vysoký újezd nachází na pozemku p. č. 3, k. úz. Kozolupy, který je ve vlastnictví vedlejšího účastníka, M. C. Ústavní soud svým usnesením č. j. I. ÚS 521/2000 - 9 ze dne 22. 11. 2000 vyhověl návrhu stěžovatelky a podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 5 C 73/99, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 26 Co 182/2000. Krajský soud v Praze jako účastník řízení Ústavnímu soudu svým přípisem ze dne 2. 1. 2002 sdělil, že se k podané ústavní stížnosti nehodlá vyjadřovat. Předsedkyně příslušného senátu Okresního soudu v Berouně ve svém vyjádření ze dne 11. 1. 2002 uvedla, že tuto agendu převzala po předchozím předsedovi tohoto senátu, který se stal soudcem Krajského soudu v Praze, a tudíž se k věci nebude vyjadřovat. Dne 29. 11. 2001 obdržel Ústavní soud stanovisko vedlejšího účastníka, pana M. C., který uvedl, že stížnost nepovažuje za důvodnou. Pokud došlo k zásahu do práv a právem chráněných zájmů, pak pouze do jeho vlastních práv jednáním československého státu a to dokonce způsobem, nemajícím oporu ani v dříve účinných právních předpisech. Dále Ústavnímu soudu sdělil skutečnost, že neoprávněná stavba silnice byla z předmětného pozemku odstraněna stěžovatelkou na její náklady. Jemu osobně bylo následně vydáno stavební povolení na stavbu zdi okolo tohoto pozemku, tato zeď již byla postavena a řádně zkolaudována. Vedlejší účastník v souvislosti s tím vyjádřil mínění, že celá situace na něj působí tak, že jedna ruka státu neví, co činí ruka druhá, a nechápe, proč za dané situace stát podává ústavní stížnost a současně s tím vydává stavební povolení na zeď, která má být realizována na předmětném pozemku. Po nabytí účinnosti zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a zákona č. 202/2002 Sb. se na výzvu Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2002 vyjádřil k podané ústavní stížnosti Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který se stal na základě ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) zákona č. 201/2002 Sb. ke dni 1. 7. 2002 procesním nástupcem Ministerstva dopravy a spojů při zastupování České republiky před Ústavním soudem. Úřad ve svém vyjádření setrval na předchozích argumentech, přičemž zdůraznil, že napadené rozsudky jsou vydány v rozporu se zákonem. Současně Ústavní soud upozornil na skutečnost, že pokud by i ostatní obecné soudy začaly rozhodovat o oprávněnosti či neoprávněnosti liniových staveb (jako jsou silnice, železnice atd.), mohlo by dojít k hromadnému odstraňování takových staveb. Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů. Ústavní soud zastává stanovisko, že v projednávaném případě se dostává do popředí otázka aktuálnosti, přítomnosti, popřípadě trvání namítaného zásahu do základního práva stěžovatelky, a to mimo jiné i v souvislosti s jednáním samotné stěžovatelky. V průběhu řízení o ústavní stížnosti bylo Ústavním soudem zjištěno, že předmět řízení před obecnými soudy, z nichž vzešla obě napadená rozhodnutí, odpadl, respektive stěžovatelka svým jednáním dala i přes existující usnesení Ústavního soudu o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků najevo, že je s uloženými povinnostmi i s tvrzenými negativními důsledky srozuměna. To Ústavní soud dovozuje z toho, že příslušné orgány státní správy splnily povinnost uloženou napadenými rozsudky obecných soudů a navíc na předmětném pozemku povolily vedlejšímu účastníkovi stavbu, která znemožňuje na tomto pozemku realizaci stavby pozemní komunikace, o níž se vedl spor před obecnými soudy. Jinými slovy nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe zahraničních ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelky. V takových případech v minulosti odmítl ústavní stížnost také tento Ústavní soud (srov. například usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 122/99, sp. zn. II. ÚS 106/01). V projednávaném případě navíc není jednání stěžovatelky do té míry konsistentní, že jedna organizační složka zastupující majetkové zájmy státu brojí proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností s cílem zabránit nastoupení negativních právních důsledků z těchto rozhodnutí vyplývajících, zatímco další organizační složky svým jednáním dávají najevo, že jsou s napadenými rozhodnutími srozuměny a navíc činí další právní rozhodování, jež je zcela v kontradikci s jednáním orgánu zastupujícího stěžovatelku před Ústavním soudem. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud považuje stát za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti tehdy, je-li stranou občanskoprávního sporu a zaujímá postavení právnické osoby (§ 21 občanského zákoníku), za kterou jedná příslušný orgán státu. V takovém případě má stát jako právnická osoba právo podat ústavní stížnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 85/95, publikovaný pod č. 14, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5 a nález sp. zn. III. ÚS 80/96, publikovaný pod č. 62, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5). Ústavní soud takový názor zastává navzdory tomu, že v teorii je postavení státu jako subjektu základních práv a svobod diskutabilní, neboť je to především jednotlivec, který je těmito právy nadán právě ve vztahu ke státní moci. Otázka, zda stát vystupuje v určitém soukromoprávním vztahu jako právnická osoba, která proto není nadána mocenským postavením, má sice své opodstatnění v rovině jednoduchého práva, její promítnutí do roviny ústavního práva a zejména do problematiky základních práv a svobod je podle Ústavního soudu složitější. Ostatně samotná otázka, v jakých případech stát vystupuje jako subjekt nadaný mocenskými atributy (vykonává tzv. imperium), a tedy jako subjekt veřejnoprávního vztahu, a v jakých případech je jeho postavení obdobné postavení jednotlivce (vykonává tzv. dominium) není teorií a praxí zodpovězena zcela jednoznačně. Tento aspekt se projevil také v projednávaném případě, kdy stěžovatelka namítala, že v daném případě šlo o vztah veřejnoprávní, přičemž obecné soudy k této skutečnosti podle tvrzení stěžovatelky vůbec nepřihlížely. Jestliže otázka, zda upřednostnit aplikaci předpisů veřejnoprávních nad předpisy soukromoprávními, souvisí s obecnějším problémem vymezení kritérií takového dualismu v právu (teorie zájmová, subordinační, mocenská, subjektů atd.), podobně otázka postavení státu v takových vztazích souvisí s obecnějším problémem dualismu subjektivity státu jako vykonavatele moci na straně jedné a jako účastníka jiných právních vztahů, jimiž se přímo nerealizuje státní moc, na straně druhé. Tento dualismus je více méně otázkou doktrinální, neboť Listina základních práv a svobod ani Ústava ČR nerozlišují mezi situací, kdy se stát ocitá v postavení mocenském a v postavení obdobném pozici jednotlivce, resp. takovou pozici státu ani nezná. Takový dualismus je totiž více méně výsledkem představ civilistických, nikoliv konstitucionalistických. Pojem státu a především otázka projevování vůle státu jsou podle Ústavního soudu nedělitelnými, resp. se v rovině ústavněprávní vyjevují toliko v koncepci dělby moci a systému brzd, vyvažování a kontroly mezi jednotlivými orgány státu. Ústavní soud k tomu poznamenává, že i v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem a dále zastupují stát příslušné organizační složky, disponující veškerým státněmocenským aparátem. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc. Tyto shora zmíněné skutečnosti se ostatně také negativně projevily v řízení o této ústavní stížnosti, kdy Česká republika podala prostřednictvím jedné organizační složky ústavní stížnost, přičemž stejná stěžovatelka prostřednictvím jiných orgánů vyvíjí jednání zcela negující postoje zastávané v řízení o ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu proto v daném případě nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to vzhledem k tomu, že namítaný zásah do práva byl jednáním stěžovatelky samotné odstraněn, a tudíž by se rozhodování Ústavního soudu stalo za daných okolností pouze akademickým. Jinými slovy, stěžovatelka se nemůže dovolávat zásahu do základního práva tam, kde sama svým právním jednáním aktivně působí k vytvoření situace, jež namítaný zásah potvrzuje či dokonce potenciálně zesiluje jeho působení, navíc v řízeních, v nichž zřetelně vystupuje jako subjekt veřejné moci. Ústavní soud nepromítl shora uvedené úvahy o povaze státu jako možného nositele základních práv do rozhodnutí tak, že by ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Na okraj však uvádí, že právě tento případ jej k těmto úvahám přirozeně vedl, nicméně dosavadní ustálená praxe a konkrétní okolnosti případu jej vedly k závěru ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. ledna 2004 JUDr. František Duchoň, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.