I.ÚS 529/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené Mgr. Lucií Janíčkovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1265/2025-445 ze dne 9. 12. 2025 v části, kterou bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy, a části výroku I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 347/2018-392 ze dne 18. 12. 2024, kterou byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, , za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a M. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody ve výši 41 276 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč za útrapy. Uvedené jí měl vedlejší účastník způsobit podvodem, za nějž byl pravomocně trestně odsouzen.

2. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem č. j. 10 C 67/2016-260 ze dne 13. 9. 2017 stěžovatelce přiznal částky 3 636 Kč jako náhradu škody za dovolenou, 3 688 Kč za právní pomoc, smluvní pokutu ve výši 33 368 Kč, jízdné na insolvenční soud ve výši 584 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč (výrok I); návrh co do nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).

3. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žaloba se v celém rozsahu vyhovujícího výroku I zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zrušil rozhodnutí krajského soudu v části výroku I, jíž byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 33 368 Kč zamítá, a ve výroku II o náhradě nákladů řízení; v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.

5. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a principy garantované čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

6. Ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily její výše uvedená ústavně garantovaná práva tím, že jí nebyla přiznána náhrada nemajetkové újmy. Tvrdí, že v důsledku trestné činnosti vedlejšího účastníka utrpěla lékařsky zdokumentovanou trvalou změnu osobnosti a rozpad manželství. Stěžovatelka zejména nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyložily a aplikovaly § 3079 odst. 2 občanského zákoníku. Podle jejího mínění byly ve věci dány mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele a náhrada nemajetkové újmy jí měla být podle občanského zákoníku přiznána. Tyto mimořádné důvody přitom vymezuje i v ústavní stížnosti. Stěžovatelka poukazuje i na to, že odvolací soud neposoudil, zda by jí mohl být eventuálně nárok na náhradu nemajetkové újmy přiznán podle předchozí právní úpravy (§ 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník z roku 1964"). Postup odvolacího soudu současně považuje za překvapivý. Napadená rozhodnutí taktéž porušují zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního nebo nepoctivého jednání, a princip proporcionality a rovnosti.

7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je ovšem zjevně neopodstatněná.

8. Na úvod Ústavní soud uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze při porušení základních práv. V řízení o ústavní stížnosti tudíž napadená rozhodnutí přezkoumává jenom z hlediska ústavnosti.

9. Podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá zejména v jejím nesouhlasu s tím, jak obecné soudy v nyní řešené věci aplikovaly § 3079 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatelka tvrdí, že ony mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele, aby jí bylo možné přiznat i náhradu nemajetkové újmy, přestože vznikla v době přes účinností tohoto zákona, jsou dány. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho výše vymezené roli zásadně nepřísluší zasahovat do právních závěrů obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2822/25 ze dne 24. 2. 2026), ledaže obecné soudy při jejich přijetí vybočí právě z mezí ústavnosti. Ústavní soud se proto v této věci omezil toliko na přezkum toho, zda soudy poskytly náležité odůvodnění svých závěrů a zda při svém rozhodování nevybočily z těchto mezí (srov. usnesení I. ÚS 357/25 ze dne 1. 10. 2025 či sp. zn. I. ÚS 2248/25 ze dne 11. 12. 2025).

10. Ústavní soud konstatuje, že nespatřuje v napadených rozhodnutích obecných soudů žádnou ústavněprávní vadu a nepovažuje provedený výklad a aplikaci občanského zákoníku v nynější věci za neústavní. Z uvedených důvodů proto nemůže Ústavní soud přisvědčit ani její argumentaci čl. 4 odst. 4 Listiny či principem, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního či nepoctivého jednání.

11. Ústavní soud shledal, že obecné soudy stěžovatelčinu argumentaci posoudily akceptovatelným způsobem, když na věc aplikovaly relevantní právní úpravu a tuto racionálně vyložily. Nejvyšší soud v bodě 11 napadeného rozsudku, jakož i krajský soud v bodě 7 svého rozsudku, jasně a srozumitelně vysvětlily, proč jí náhrada nemajetkové újmy způsobená před účinností občanského zákoníku ani v návaznosti na přechodné ustanovení § 3079 odst. 2 náležet nemůže. Uvedeným závěrům přitom Ústavní soud nemá, co by vytknul. Z uvedených důvodů proto nemůže Ústavní soud přisvědčit ani stěžovatelčině argumentaci čl. 4 odst. 4 Listiny či principem, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního či nepoctivého jednání.

12. Tvrdí-li stěžovatelka konkrétní důvody, které měly být hodnoceny jako mimořádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu již odkazovaného § 3079 odst. 2 občanského zákoníku, staví tímto taktéž Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu - jak je uvedeno výše - nepřísluší.

13. Důvodnost ústavní stížnosti nemůže založit ani stěžovatelčina argumentace, že obecné soudy neposoudily, zda by stěžovatelce mohl být eventuálně nárok na náhradu nemajetkové újmy přiznán podle § 11 a násl. občanského zákoníku z roku 1964; ani v této části jí Ústavní soud nemůže přisvědčit. Jak totiž zdůraznil i Nejvyšší soud (viz bod 14), odvolací soud se uvedenou argumentací zabýval.

14. Ústavní soud nemůže souhlasit ani se stěžovatelčinou argumentací, že rozhodnutí odvolacího soudu je nutno považovat za překvapivé. Touto její námitkou se už zabýval Nejvyšší soud v bodě 12 napadeného rozsudku. Ústavní soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Nutno totiž doplnit, že sama stěžovatelka závěry v uvedeném bodě nepodrobuje relevantní kritice, ale jen setrvává na svém názoru.

15. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu