I.ÚS 530/03
V PLATNOSTI- KS Ústí 45 K 22/2003
- KS Brno 45 K 77/99
- KS Ústí 33 Cm 153/2003
- ÚS I.ÚS 530/03
Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele, který žádal o zákaz pokračování konkurzního řízení a příkaz k předání materiálů Vrchnímu soudu. Soud upozornil, že nemá pravomoc přikazovat konkrétní činnost obecným soudům, které jsou výhradně příslušné. Návrh byl formálně nepřípustný, protože nebylo vyčerpáno odvolání proti rozhodnutí, které bylo předmětem stížnosti. Ústavní soud nemůže být použit jako náhrada za chybějící procesní prostředky nebo jako orgán řízení v konkrétních případech.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o návrhu stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. K. H., advokátkou, proti postupu Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci konkurzního řízení úpadce Z. B., a.s., a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 33 Cm 153/2003, t a k t o :
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
: Návrhem ze dne 1. 10. 2003, označeným jako ústavní stížnost, doplněným podáním ze dne 17. 12. 2003, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně pokračovat v konkurzním řízení ve věci úpadce Z. B., a.s., vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 45 K 77/99, aby nařídil tomuto soudu postoupit ihned spisový materiál konkurzního řízení ve věci úpadce Z. B., a.s., vedený pod sp. zn. 45 K 77/99 Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003, sp. zn. 45 K 77/99 (pozn.: kterým uvedený soud zprostil stěžovatele funkce správce konkurzní podstaty a do funkce jmenoval I. S.), aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pokračovat bez zbytečného odkladu v konkurzním řízení ve věci úpadce Z. B., a.s., vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 45 K 22/2003 a aby zároveň zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 33 Cm 153/2003, jímž byl konkurz na majetek společnosti Z. B., a.s. a za správce konkurzní podstaty úpadce ustanoven stěžovatel. Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Ve smyslu ust. § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud, vyhoví-li ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci buď zruší, nebo, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu v takovém porušování pokračovat a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. V petitu návrhu, kterým je Ústavní soud na rozdíl od odůvodnění stížnosti vázán, stěžovatel požaduje, aby - jak je výše uvedeno - Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně pokračovat v konkurzním řízení, nařídil tomuto soudu postoupit ihned spisový materiál konkurzního řízení Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003, přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pokračovat bez zbytečného odkladu v konkurzním řízení a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 33 Cm 153/2003. V doplnění návrhu na zahájení řízení ze dne 17. 12. 2003 totiž stěžovatel doslova navrhl, aby "Ústavní soud vydal nález v intencích petitu ústavní stížnosti ze dne 1. 10. 2003" a současně tento petit "doplnil o další jeho bod a to z důvodu, že je toho názoru, že spolu petity souvisejí, a sice aby usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 33 Cm 153/2003, zrušil". Ústavní soud, jak je již shora uvedeno, se ve své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, především Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (zejména srov. čl. 87 Ústavy České republiky a část druhou citovaného zákona). I pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti tedy platí, že může vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a že nesmí své kompetence překračovat. Z předmětného návrhu na zahájení řízení je však zjevné, že stěžovatel uplatňuje tvrzené nároky, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný. Stěžovatel by mohl maximálně žádat, aby Ústavní soud - pokud by dospěl k závěru o protiústavním postupu příslušného orgánu veřejné moci - zakázal tomuto orgánu pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázal mu, aby, pokud by to bylo možné, obnovil stav před porušením. Stěžovatel však navrhuje, aby obecným soudům (Krajskému soudu v Brně a Krajskému soudu v Ústí nad Labem), v jejichž jednání spatřuje tzv. "jiný zásah orgánu veřejné moci", byla uložena povinnost konat určitým způsobem, což je navíc kombinováno (smíšeno) s požadavkem kasačního rozhodnutí (se žádostí zrušit výše citované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem); výslovně tedy - v souvislosti s tímto návrhem na kasaci- navrhuje stanovit uvedeným obecným soudům zároveň povinnost, aby přesně popsaným způsobem konaly. Takovou pravomocí však, jak výše objasněno, Ústavní soud nedisponuje. Návrh zrušit usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 33 Cm 153/2003, je navíc z formálního hlediska nepřípustný, jelikož proti tomuto rozhodnutí bylo možné - jak uvedeno i v poučení - podat odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. V době podání ústavní stížnosti tak zjevně nedošlo k vyčerpání veškerých procesních prostředků ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pro úplnost je nutno z obecného hlediska připomenout, že ústavní stížnost nelze chápat jako opravný prostředek "sui generis" proti jakémukoliv postupu či rozhodnutí, se kterým není účastník řízení spokojen, resp. o kterém se subjektivně domnívá, že porušuje jeho ústavně zaručená práva. Právě tak nelze chápat Ústavní soud jako orgán, oprávněný zasahovat do jakéhokoli probíhajícího řízení před různými orgány veřejné moci v České republice. V tom se odráží mj. zásada subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů. Ústavní soud je povinen korigovat nezávažnější excesy, zasahující do ústavněprávní roviny a není oprávněn vstupovat do kterékoli fáze řízení před jinými orgány, určovat jeho průběh či jej perfekcionosticky předělávat. Ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nesmí být úkolem pouze Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud může zasahovat - při splnění veškerých formálních náležitostí ústavní stížnosti - jako "ultima ratio", pokud výjimečně dojde k situaci, že všechny ostatní orgány veřejné moci v plnění shora uvedené povinnosti selžou. Z uvedeného důvodu byl návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut, aniž se Ústavní soud zabýval jeho dalšími formálními a obsahovými nedostatky, neboť by to bylo nadbytečné. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2004 JUDr. Vojen Güttler soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.