I.ÚS 540/06
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly splněny podmínky opodstatněnosti. Stěžovatel se domáhal zrušení trestních rozsudků na základě porušení práva na spravedlivý proces kvůli dlouhému trvání řízení. Soud vysvětlil, že obecné soudy postupovaly správně, včetně snížení trestu odnětí svobody na podmíněný, což odpovídá principu proporcionality. Ústavní soud neshledal porušení základních práv, proto rozhodnutí ponechal v platnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. P., zastoupeného JUDr. Markétou Brunovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 540/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 1 To 28/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 39 T 21/1998, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v trestní věci, v níž byl shledán vinným spácháním pokusu trestného činu zkrácení daně poplatku a jiné povinné platby (§ 8 odst. 1 k § 148 odst. 2 a 4 tr. zák.), a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Porušeny měly být i čl. 38 odst. 2 a čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Ústavní stížnost splňovala podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"). Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces ("čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy") tím, že řízení zatížily průtahy, a to zejména dvouletou nečinností v době následující po podání obžaloby. Poté několik let probíhalo hlavní líčení s nepřiměřenými prodlevami mezi jednotlivými úseky. Stěžovatel zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, jakož i na četnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP), vztahující se k průtahům v řízení (v rozhodnutí Pretto proti Itálii měla údajně být vymezena maximálně šestiletá délka trestního řízení, která dle rozhodnutí Neumeister proti Rakousku počíná běh zahájením trestního stíhání; přitom v rozhodnutí Tomasi proti Francii ESLP neakceptoval téměř šestiletou délku řízení, k níž stěžovatel přispěl jen zanedbatelně; ve věci Abdoella proti Nizozemí ESLP neakceptoval desetiměsíční nečinnost "orgánů činných v trestním řízení" a ve věci Pierazzini proti Itálii označil za zcela nepřípustnou devítileté trvání trestního stíhání a konečně stěžovatel připomněl, že ve věci Barfuss proti ČR ESLP považoval za nepřiměřené šesti až osmiměsíční intervaly mezi jednotlivými úseky hlavního líčení). Stěžovatel dále namítl, že navrhl důkaz "zjištění a zdokumentování cesty kamionů pomocí výslechu řidičů [cestujících] do Ruska" a zjištění objemu zboží a jeho prodejní ceny v Rusku, avšak soudy se s tímto důkazním návrhem řádně nevypořádaly, neboť jej "účelově odmítly", čímž zkrátily stěžovatelovo právo na obhajobu a porušil i výhradu zákona stanovenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 39 T 21/1998, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shledán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně poplatku a jiné povinné platby dle ust. § 8 odst. 1 k § 148 odst. 2 a 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, jakož i trest zákazu podnikání (koupě zboží za účelem dalšího prodeje) na dobu čtyř let. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 1 To 28/2005, Ústavní soud zjistil, že vrchní soud rozsudek nalézacího soudu zrušil jen ve výroku o trestu, a poté snížil trest odnětí svobody na tři roky, a jeho výkon odložil na zkušební dobu čtyř let. Stěžovateli vedle shora zmíněného trestu zákazu činnosti uložil i peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč. Trest odnětí svobody byl snížen poukazem na neakceptovatelnou délku řízení. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 540/2006, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele, které se soustřeďovalo na otázku uložených trestů a na nesplnění stěžovatelem tvrzené povinnosti zastavit řízení, Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. V ústavní stížnosti stěžovatel neuváděl nic, co by mělo ústavně právní relevanci. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice namítal neprovedení jím navrženého důkazu výslechem řidičů kamionů jedoucích do Ruska. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by proti tomuto tvrzenému pochybení brojil v rámci opravných prostředků, které měl v řízení před obecnými soudy ve své dispozici. Z rozsudku Krajského soudu v Brně nadto vyplývá (str. 13, odst. 2), že další osud zboží nebyl relevantní z hlediska závěru, že došlo k dokonání pokusu trestného činu. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a jejich postup není v rozporu s ústavním imperativem zákazu libovůle (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR "Sb. n. u.", sv. 33, str. 377). Zásadní námitkou stěžovatele byla námitka porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřené délky řízení. Tento zásah měly podle jeho názoru obecné soudy zhojit pouze zastavením trestního řízení vedeného proti jeho osobě. Tato námitka postrádá opodstatnění, neboť k tomuto typu zásahu do práva na spravedlivý proces v trestním řízení se Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 31. 3. 2005, kdy konstatoval, že: "Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody... je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti)." (srov. nález sp. zn. I. ÚS 554/05 publikovaný na www.judikatura.cz nebo ve Sb. n. u., sv. 36, str. 707), Z intencí tohoto nálezu vycházel i Vrchní soud v Olomouci (srov. str. 11 a 12 jeho rozsudku), který konstatoval (cit. rozsudek str. 11 nahoře), že celková doba řízení neodpovídala požadavkům, které jsou kladeny na orgány činné v trestním řízení z hlediska garancí obsažených v Listině. Proto byl uložený trest odnětí svobody snížen, a nahrazen trestem podmíněným. K tomuto postupu nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady, zvláště když stěžovatel sám v ústavní stížnosti neuvedl, v čem konkrétně zůstává neproporcionálním i onen snížený trest ve smyslu struktury uvedené v citovaném nálezu. Stanovisko Vrchního soudu podpořil i Nejvyšší soud ČR a potud se Ústavní soud s jeho názorem na nutnost zohlednění vztahu mezi délkou trestního řízení a jeho výsledkem může spokojit. Obecně, nikoli z pohledu této věci, však Ústavní soud nemůže akceptovat tu část odůvodnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR, str. 4 dole), v níž je tvrzeno: "V uvedeném se Nejvyšší soud ČR opírá též o obecně akceptované stanovisko spočívající v tom, že pokud již řízení meritorně proběhlo, musí být meritorně rozhodnuto a pokud bylo meritorně rozhodnuto, nelze takové rozhodnutí zrušit pouze pro porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě." Tento názor obecně nemůže obstát, neboť základní právo na fair proces stojí výše, než trestně právní doktrína, která vždy musí být formulována s respektem k základním právům a svobodám, jinak neobstojí. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 29. srpna 2006 František Duchoň, v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.