I.ÚS 552/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti M. Z., advokáta, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2018 sp. zn. 5 To 28/2017, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. února 2018 a doplněné podáním ze dne 12. června 2018, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, ze dne 27. března 2017 č. j. NCOZ-1668-426/TČ-2016-412202 bylo rozhodnuto podle ustanovení § 79a odst. 1 trestního řádu o zajištění věci - peněžních prostředků na účtu vedeném na stěžovatele u Moneta Money Bank a. s., a to ve výši 56 984 000 Kč včetně příslušenství, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je výnosem z trestné činnosti. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou namítal jeho věcnou nesprávnost.

3. Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu podanou stížnost zamítl.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zásadou proporcionality, když další zjišťovaná hodnota je spolu s hodnotami již zjištěnými v nápadném nepoměru s výší škody, která měla podle tvrzení policejního orgánu být způsobena (škoda 15 000 000 Kč ve vztahu k zajištěnému majetku v hodnotě přesahující 1,5 miliardy Kč).

5. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas, jak se Vrchní soud v Praze s námitkou proporcionality vypořádal a vytýká mu, že před svým rozhodnutím náležitě neprošetřil a neaktualizoval stav věci.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení zdůraznil, že je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález ze dne 17. dubna 2014 sp. zn.

I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209) a usnesení ze dne

13. července 2018 sp. zn. II. ÚS 2114/18].

9. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Vrchním soudem v Praze, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že vrchní soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Vrchní soud se vypořádal i s námitkami stěžovatele vznesenými v jeho stížnosti, zejména s tím, že skutečnosti, které byly dosud zjištěny prováděným prověřováním policejního orgánu v rámci úkonů podle § 158 odst. 3 trestního řádu a jsou zachyceny v předloženém spise, dávají dostatečný podklad k důvodnému podezření z rozsáhlé závažné trestné činnosti, páchané podezřelým J. K. prostřednictvím skupiny společnosti X způsobem uvedeným v napadeném usnesení policejního orgánu, přičemž analýzy dotčených bankovních účtů opodstatňují odhad výše škody na částku téměř 3 miliardy Kč. Vrchní soud v Praze shledal, že bylo důsledně dbáno oprávněných zájmů stěžovatele, přičemž zajišťovaná hodnota není v nápadném nepoměru s konkrétními skutkovými okolnostmi prověřovaného jednání a je přiměřená předpokládané výši škody vzniklé prověřovanou trestnou činností s vysokou typovou závažností. Zajištění konkrétních peněžních prostředků stěžovatele sice v jeho právech omezí, avšak jedná se o opatření na základě zákona a v souladu s ním. Podle závěru učiněného vrchním soudem zajištění sleduje legitimní cíl, je přiměřené zájmu společnosti na náležitém zjištění trestných činů a spravedlivém potrestání pachatelů. Ke stěžovatelem uvedeným námitkám zbývá dodat, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí.

10. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny. Současně však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

11. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu