I.ÚS 560/04
V PLATNOSTIDalší rozhodnutí pod touto sp. zn.: Usnesení 2. 8. 2005 · Usnesení 2. 8. 2005
- KS Brno 5 To 203/2003
- NS 11 Tdo 244/2004
- NS 11 Td 17/2004
- ÚS I.ÚS 560/04
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podání bylo zjevně neopodstatněné a podáno osobou zjevně neoprávněnou. Soud se zabýval návrhem na odnětí věci z příslušného soudu, který nebyl opřen o důležité důvody podle § 25 trestního řádu. Dovolání proti usnesení krajského soudu bylo považováno za nepřípustné, protože napadnuté rozhodnutí nebylo součástí taxativního výčtu přípustných rozhodnutí. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu byla odmítnuta jako podaná osobou bez právního zájmu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A. Ch., zastoupené JUDr. Jaroslavem Rezkem, advokátem v Uherském Brodě, Nivnická 1752, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Td 17/2004 ze dne 31. 3. 2004 a proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003. Tímto usnesením krajského soudu byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 1 T 626/97 ze dne 8. 1. 2003, jímž bylo nařízeno, aby spoluobviněný syn stěžovatelky M. Ch. byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, a to na uzavřeném oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži, za účelem vyšetření jeho zdravotního stavu. Dále stěžovatelka brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Td 17/2004 ze dne 31. 3. 2004, jímž byl zamítnut její návrh na odnětí věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 626/97 a Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 To 194/98 a její přikázání Okresnímu soudu v Hradci Králové. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech: Stěžovatelka tvrdí, že její důvody jednoznačně nasvědčují tomu, že k zajištění spravedlivého procesu je nezbytné věc delegovat k jinému soudu, tedy k Okresnímu soudu v Hradci Králové. Stěžovatelka tvrdí, že má pochybnosti o nestrannosti soudu, která je nezbytná, aby byla zajištěna nezávislost a nestrannost soudního rozhodování. Ve výjimečných případech, jímž její případ je, lze věc delegovat k jinému soudu, aniž by byla porušena zásada vyjádřená v čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále vznáší námitky proti usnesení Krajského soudu v Brně 5 To 194/98 ze dne 18. 5. 1998, které podle jejího názoru porušuje její právo na integritu osobnosti, aniž však v petitu ústavní stížnosti navrhuje jeho zrušení. V souvislosti s uvedeným usnesením však brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 1 T 626/97 jako stížnost podaná osobou zjevně neoprávněnou. Tvrdí, že tato rozhodnutí rovněž porušují právo na integritu osobnosti, protože nikdo nemá právo proti vůli kteréhokoliv člověka zkoumat jeho zdravotní stav. Stěžovatelka - jak již bylo uvedeno - tedy navrhla, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Td 17/2004 ze dne 31. 3. 2004. Důsledně vzato však brojí i proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003, takže se Ústavní soud zabýval i touto částí ústavní stížnosti. II. Podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla - jak již bylo uvedeno - v prvé řadě usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Td 17/2004 ze dne 31. 3. 2004, kterým byl zamítnut její návrh na odnětí věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 626/97 a Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 To 194/98 a její přikázání Okresnímu soudu v Hradci Králové. V návrhu na odnětí věci Okresnímu soudu v Uherském Hradišti a Krajskému soudu v Brně stěžovatelka (její spoluobviněný syn tento návrh podal rovněž) uvedla, že ona i její syn jsou v obvodu procesních soudů ze strany policejní, soudcovské a jiné mafie cíleně poškozováni, šikanováni, diskriminováni, utiskováni a všemožně nezákonně týráni, fyzicky a psychicky mučeni, čímž jsou neustále porušována jejich lidská práva a svobody. Nejvyšší soud v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí prohlásil, že v podání stěžovatelky (i jejího syna) nebylo uvedeno a zejména doloženo nic, co by bylo možno označit za důležité důvody ve smyslu § 25 trestního řádu, které by opodstatňovaly odnětí věci soudům, jež jsou věcně i místně příslušné jednat a rozhodnout. Ústavní soud přezkoumal toto napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím, kterým nevyhověl návrhu stěžovatelky, neporušil její právo na spravedlivý proces; to zejména s ohledem na ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, které stanoví zásadu, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci. Výjimky pak na základě Listiny upravuje ustanovení § 25 trestního řádu, podle něhož může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Vzhledem k tomu, že se jedná o průlom do uvedené zásady, která je projevem práva na spravedlivý proces, musejí být důvody pro odnětí zákonnému soudci svou povahou výjimečné a natolik významné, aby zásah do této zásady dostatečně odůvodňovaly. Z podání stěžovatelky (i jejího syna) však nevyplývá, že v předmětné věci takové důvody nastaly, protože stěžovatelka svá tvrzení v návrhu nijak neodůvodňuje ani neprokazuje. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že tímto napadeným rozhodnutím k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo. Stěžovatelka dále napadla usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003. Usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 1 T 626/97, jímž bylo nařízeno, aby spoluobviněný syn stěžovatelky M. Ch. byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, a to na uzavřeném oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži, za účelem vyšetření jeho zdravotního stavu. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu, protože podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze tímto mimořádným opravným prostředkem napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se potom rozumí rozhodnutí, která jsou taxativním výčtem uvedena v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) a h) citovaného zákona. V předmětné věci bylo dovoláním napadeno usnesení Krajského soudu v Brně, které nelze zahrnout do taxativního výčtu rozhodnutí, proti nimž je možno podat dovolání. Nejvyšší soud proto napadeným rozhodnutím podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu právě dovolání odmítl jako nepřípustné. Ústavní soud tedy ani v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces neshledal. V souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004 napadla stěžovatelka - důsledně vzato - i předcházející usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003. Toto rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatelka napadla již dřívější stížností, která byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 466/03 ze dne 22. 9. 2003 odmítnuta z toho důvodu, že byla podána osobou zjevně neoprávněnou. Na tomto závěru Ústavní soud nemá důvod nic měnit; ve vztahu ke stěžovatelce se očividně jedná o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, neboť, jak bylo ze spisu ověřeno v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 466/03, stížností napadené usnesení se žádných práv této stěžovatelky nedotýká. Byl tedy založen důvod k odmítnutí této stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Td 17/2004 ze dne 31. 3. 2004 a proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003 pak odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu je odvolání nepřípustné. V Brně dne 26. října 2005 Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu