Ústavní soud · Usnesení

I.ÚS 562/13

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2013-03-05 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2013:1.US.562.13.1

NSS 11 Kss 4/2012-92
→
ÚS I.ÚS 562/13

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože ji považoval za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které se týkalo kárné odpovědnosti soudce. Soud neshledal porušení článku 10 odst. 1, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud se adekvátně zabýval námitkami a důkazními návrhy, jejichž nevyhovění bylo ústavně přijatelné.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatelky JUDr. Kamily Šrubařové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, 736 01 Havířov-Šumbark, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 11 Kss 4/2012-92, takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydané v řízení o kárné odpovědnosti soudce s tvrzením, že jím byla dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Namítané porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně zabýval jejími námitkami, že nevyhověl návrhům na provedení důkazů, jimiž zamýšlela podpořit argumentační tvrzení přednesená v rámci své obrany, a že nepostupoval v souladu se zásadou "subsidiarity trestní represe". V důsledku těchto v návrhu podrobně rozvedených námitek se následně domáhala, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nálezem zrušil. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Námitkami, jež opakovaně vznáší v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud adekvátně zabýval a především se s nimi korektním, srozumitelným a přesvědčivým způsobem vypořádal, včetně toho, proč intenzita jednání, kladeného v kárném návrhu stěžovatelce za vinu, dosahuje kvality kárného provinění. Stran nevyhovění jejím důkazním návrhům se v daném případě o tzv. opomenuté důkazy nejedná, když tamní soud rovněž dostatečně přiléhavě a takto ústavně přijatelně vyložil, proč předmětným důkazním návrhům nevyhověl (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Za této situace nezbývá než poukázat na to, že úvahy Nejvyššího správního soudu se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].