I.ÚS 563/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Vlastimila Koláře, zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Korunní 2206/127, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 334/2023-82 ze dne 7. 12. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 62/2023-45 ze dne 3. 8. 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Škoda mu měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem v průběhu insolvenčního řízení. Výroky těchto rozhodnutí ohledně nákladů řízení Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 645/20 zrušil, neboť porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). O nákladech řízení pak znovu rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem a následně Vrchní soud v Praze, který rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ani před Ústavním soudem. Toto rozhodnutí dne 16. 9. 2021 nabylo právní moci a stěžovatel proti němu znovu ústavní stížnost nepodal.

2. Stěžovatel svou škodu způsobenou nezákonnými rozhodnutími (zrušenými Ústavním soudem) v žalobě vyčíslil na 21 489,60 Kč s příslušenstvím zahrnující náklady na právní zastoupení a dále požaduje 3 414 Kč spočívající v nákladech spojených s uplatněním pohledávky (nákup odborných komentářů k občanskému zákoníku a zákonu o odpovědnosti státu za škodu).

3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Obecné soudy dospěly k závěru, že škoda tvrzená stěžovatelem nevznikla v příčinné souvislosti s vymezenými nezákonnými rozhodnutími a náklady právního zastoupení účastníka v řízení o ústavní stížnosti, jíž se domohl zrušení nezákonného rozhodnutí, nejsou škodou ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu. Umožňuje-li podle obecných soudů procesní předpis náhradu nákladů řízení, ale příslušný státní orgán v řízení účastníkům tuto náhradu z jakéhokoliv důvodu nepřiznal, není možné, aby se účastník řízení domáhal náhrady nákladů takového řízení cestou žaloby proti státu z titulu náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci.

4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost v právech a právo na rovnost před soudy podle čl. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Obecné soudy podle stěžovatele vycházely "z mylných, zavádějících, či spíše svévolných předpokladů, respektive konstrukcí o okamžiku vzniku a příčinné souvislosti škody a předmětu žaloby", pročež chybně vyvodily nesplnění podmínek podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Navíc se obecné soudy nezabývaly řadou jeho námitek, především pak jeho tvrzením o rozporu celkového výsledku předchozího řízení s dobrými mravy. Stěžovatel přístup soudů hodnotí jako příliš formalistický, navíc podle něj nesplnily svou poučovací povinnost podle § 118a občanského soudního řádu.

5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci je základním právem každého podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Lze souhlasit se stěžovatelem, že odpovědnost státu za jeho nezákonná rozhodnutí je významným prvkem právního státu a neodmyslitelně se pojí s důvěrou lidí v právo. Ústavní soud však také ustáleně opakuje, že pro vznik odpovědnosti státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny a podle navazujícího zákona o odpovědnosti za škodu je třeba současné splnění tří podmínek: (1) existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, (2) vznik škody a (3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3625/17, bod 18; či II. ÚS 3005/14, bod 16).

7. V projednávané věci obecné soudy nezpochybňují, že jsou zde nezákonná rozhodnutí, resp. výroky rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, které nálezem sp. zn. II. ÚS 645/20 zrušil Ústavní soud. Obecné soudy však dospěly k závěru, že není splněna třetí podmínka - příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, u nákladů vzniklých stěžovateli v řízení před Ústavním soudem pak není splněna ani druhá podmínka spočívající vzniku škody ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

8. Ústavní soud v návaznosti na soudy citované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 31/2014 ustáleně opakuje, že § 31 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu umožňuje, aby náhrada škody zahrnovala náklady řízení, které poškozený účelně vynaložil na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí, jen tehdy, jestliže mu tyto náklady skutečně vznikly a současně nebyly vypořádány v dotčeném řízení. Zákon tedy vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, nebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů řízení na základě procesních předpisů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1347/22, I. ÚS 3735/16, bod 15 či III. ÚS 2103/16, bod 8).

9. Jinými slovy, žalobou na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona o odpovědnosti státu za škodu se nelze domáhat náhrady nákladů řízení, kterých se stěžovatel mohl domáhat v řízení, jež následovalo po zrušení nezákonných rozhodnutí Ústavním soudem, případně již v samotném řízení před Ústavním soudem. V posuzované věci přitom Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 645/20 stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal (viz výjimečná možnost Ústavního soudu přiznat náhradu nákladu řízení před Ústavním soudem jen v odůvodněných případech podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Po zrušujícím nálezu pak o nákladech řízení znovu rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem a Vrchní soud v Praze, přičemž rozhodnutí vrchního soudu nabylo právní moci v září 2021 a stěžovatel proti němu další ústavní stížnost nepodal.

10. Ústavní soud proto nespatřuje nic protiústavního na napadených rozsudcích, jimiž obecné soudy stěžovatelův nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zamítly. Umožňuje-li procesní předpis náhradu nákladů řízení, avšak příslušný orgán státu v řízení účastníkům tuto náhradu z jakéhokoli důvodu nepřiznal, není možné, aby se účastník řízení domáhal náhrady nákladů takového řízení cestou žaloby proti státu z titulu náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci. Proti takovému rozhodnutí se totiž účastníci mohou bránit opravnými prostředky v rámci takového řízení.

11. Ústavní soud přitom nemůže souhlasit se stěžovatelem, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na spravedlivý proces a rovnost stran tím, že se nevypořádala s některými námitkami a že vykazují prvky svévole. Rozhodnutí obecných soudů jsou jasná, srozumitelná a jejich stručnost není na úkor kvality odůvodnění, ale naopak jejich přehlednosti přispívají. Úkolem obecných soudů přitom není reagovat na každou námitku, kterou účastník v řízení vznese; podstatné je, aby se věnovaly námitkám, které jsou pro jádro věci významné a mohly by právní posouzení změnit. To také obecné soudy udělaly - není-li splněna některá ze tří podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu (viz bod 6 tohoto usnesení), nelze nároku stěžovatele vyhovět, další námitky stěžovatele nebyly způsobilé na tomto závěru nic změnit.

12. Protože Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2024 Jan Wintr, v. r, předseda senátu