I.ÚS 586/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CEC Praha a.s., sídlem Štefánikova 267/22, Praha 5, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 191/2024-44 ze dne 29. 12. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 57 Af 5/2024-132 ze dne 27. 8. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Úřadu městského obvodu Plzeň 3, sídlem Sady Pětatřicátníků 72/9, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Úřad městského obvodu Plzeň 3 (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem) vrátil stěžovatelce přeplatky na místním poplatku za provozovaný výherní hrací stroj nebo jiné technické herní zařízení.

2. Stěžovatelka uplatnila u vedlejšího účastníka námitku podle § 159 daňového řádu, jíž se navíc domáhala zaplacení úroku z vratitelného přeplatku a úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu. Vedlejší účastník námitku zamítl s odkazem na § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích, který podle něj takový nárok vylučuje.

3. Stěžovatelka napadla rozhodnutí správní žalobou u Krajského soudu v Plzni, přičemž zpochybňovala přijatý výklad § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích. Krajský soud její žalobu zamítl.

4. Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") následně zamítl i stěžovatelčinu kasační stížnost. S odkazem na svůj starší rozsudek č. j. 9 Afs 52/2017-26 ze dne 28. 3. 2018 konstatoval, že zákonodárce § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích ve vztahu k místním poplatkům vyloučil aplikaci veškerých úroků ve smyslu daňového řádu. Na těchto závěrech Nejvyšší správní soud setrval. U části stěžovatelčiny kasační argumentace měl za to, že představuje jen opakování námitek již vypořádaných krajským soudem, bez relevantní polemiky ze strany stěžovatelky.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Podle stěžovatelky závěry správních soudů porušují princip in dubio pro libertate, respektive in dubio mitius. Nabídla rozumný a srovnatelně přesvědčivý výklad zákona, který je pro ni příznivější, a proto ho měly správní soudy přijmout. Úvahy NSS považuje za nepřezkoumatelné. Jí zastávaný výklad dříve přijal NSS, dva krajské soudy a veřejný ochránce práv.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti provádí výklad § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích s východiskem, že vedle "údajně jasného" jazykového výkladu je třeba zohlednit výklad teleologický, historický a systematický. S teleologickým výkladem se podle stěžovatelky NSS nevypořádal přezkoumatelným způsobem, když z této metody výkladu nevyvodil žádné závěry, a současně se nevypořádal se stěžovatelčinou argumentací. Zdůrazňuje, že vymožení nároku v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), na nějž ji správní soudy odkázaly, odporuje smyslu a účelu zákona, který spatřuje v předcházení komplikovanému řízení a paušalizaci náhrady újmy. Ze systematického výkladu potom dovozuje, že sporné ustanovení vylučuje vznik úroků jen ve vztahu k pochybením plátce místního poplatku, ne k pochybením správce. Za nepřezkoumatelný označuje i závěr NSS k historickému výkladu. Ve výsledku tedy má za to, že byly naplněny podmínky pro postup podle principu in dubio mitius.

7. Stěžovatelka má současně za to, že byla vystavena diskriminaci a bylo porušeno její právo na rovné zacházení. Výklad správních soudů vede k nedůvodným rozdílům mezi osobami ve srovnatelném postavení, konkrétně osobami povinnými k placení místních poplatků a osobami povinnými k placení jiných daní. Nález sp. zn. Pl. ÚS 8/23 ze dne 7. 5. 2024 se dotýkal podobné otázky, a to v rámci přezkumu § 254 odst. 1, věta druhá, daňového řádu, pohledem záruky rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka připomíná, že Ústavní soud vyžadoval "rozumnou symetrii" mezi právy a povinnostmi státu a plátců daně. Ta ale u místních poplatků není dána.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a opodstatněnost ústavní stížnosti

8. Ústavní soud ověřil, že jsou splněny všechny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti. Dospěl však k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Obsahem ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s výkladem § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, jak jej provedly správní soudy. Tím mělo být, podle názoru správních soudů, vyloučeno, aby jí byly vyplaceny úroky podle § 254 daňového řádu, který by se jinak použil jako obecný předpis.

10. Ústavní soud proto připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod.

11. Nejvyšší správní soud je naproti tomu orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, jak ostatně předvídá mechanismus popsaný v § 12 soudního řádu správního (nález sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020, bod 19). Při výkonu této pravomoci je přirozeně povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 15. 8. 2018, bod 35). Ústavní soud je povolán k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (nález sp. zn. II. ÚS 315/14 ze dne 27. 6. 2017, bod 15).

12. K takovému zásahu neshledal Ústavní soud v tomto případě důvody. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry správních soudů k výkladu § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích. S její argumentací se však již vypořádaly správní soudy. Navzdory obecným tvrzení stěžovatelky, že tak učinily nepřesvědčivým a nepřezkoumatelným způsobem, považuje Ústavní soud odůvodnění obou napadených rozhodnutí za dostatečná, srozumitelná, a tudíž i přezkoumatelná. Ostatně i stěžovatelka spíše nesouhlasí se závěry správních soudů, než že by tvrdila, že rozhodnutím odůvodněné závěry scházejí. Ústavní soud současně považuje závěry správních soudů za vnitřně logické a respektující ústavně zaručená práva stěžovatelky.

13. Správní soudy vyložily, proč neexistuje prostor pro výklad dle návrhu stěžovatelky, podložený uplatněním principu in dubio pro libertate, respektive in dubio mitius. Tyto principy jsou relevantní tehdy, je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy. Ukládají, že je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody (nález sp. zn. III. ÚS 643/24 ze dne 22. 4. 2026, bod 35), a to v situaci zásadních pochybností o správném výkladu (nález sp. zn. I. ÚS 2693/23 ze dne 30. 4. 2025, bod 27), jinak řečeno, existuje-li několik srovnatelně přesvědčivých výkladových variant. Správní soudy však přesvědčivě vyložily důvody, proč pochybnosti o výkladu zákona nevznikají. Neomezily se přitom jen na prostý jazykový výklad, ale využily též dalších metod výkladu. Jejich dílčí závěry se pouze lišily od těch, k nimž pomocí jednotlivých výkladových metod dospěla stěžovatelka. Stěžovatelčiny námitky správní soudy přesvědčivě vyvrátily. Ústavní soud nepovažuje za nutné jejich závěry v reakci na argumentaci v ústavní stížnosti znovu opakovat a pro stručnost na ně odkazuje, a to tím spíše, že stěžovatelka na vypořádání některých námitek ze strany správních soudů v ústavní stížnosti ani nereaguje (např. k relevanci předchozí judikatury, která má závěry stěžovatelky údajně podporovat, nebo k tomu, zda má výklad správních soudů vést k "odrazování" od vznášení nároků).

14. Co se týče stěžovatelčiny argumentace k porušení principu rovnosti, stěžovatelka srovnává postavení osoby, jíž byla vrácena zaplacená daň v režimu daňového řádu, a osoby, které byl vrácen místní poplatek. Situace nejsou rozlišovány pomocí žádného "podezřelého důvodu", odpovídajícího důvodům jmenovaným v čl. 3 odst. 1 Listiny (k nim viz nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. 6. 2016, body 107?108). V úvahu tak připadá pouze posouzení prizmatem čl. 1 Listiny (srov. obecně nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15, body 99?103, či později nález sp. zn. Pl. ÚS 16/24 ze dne 20. 11. 2024, body 71?72). Vzhledem k tomu, že podle judikatury Ústavního soudu se právnické osoby nemohou dovolávat principu rovnosti zaručeného čl. 1 Listiny (nález sp. zn. Pl. ÚS 39/25 ze dne 24. 6. 2026, bod 85, s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 30/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 26), nemůže námitka stěžovatelky (právnické osoby) uspět.

15. Ústavní soud pro úplnost doplňuje, že nedošlo ani k porušení stěžovatelčina právo zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny, kterého se stěžovatelka výslovně nedovolává, ale je pro posouzení věci relevantní (za aplikace principu iura novit curia). Z již citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/23 pro projednávanou věc především vyplývá, že sama odlišnost úpravy nárokování náhrady újmy nepředstavuje porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud se zabýval obdobnou výlukou vůči peněžitým plněním vybíraným v jiném než daňovém řízení. Navrhovatel shodně argumentoval složitostí, nákladností a časovou náročností řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. ve srovnání s postupem podle § 254 daňového řádu. Ústavní soud označil možné obtíže za relevantní, až "pokud by v jejich důsledku byla dotčeným subjektům znemožněna či alespoň značně ztížena realizace jejich práv". Ani v nynějším případě nelze předpokládat, že k uvedenému dochází, ostatně to netvrdí ani stěžovatelka. Proto není podstatné, zda existuje i jiný, pro poškozené snazší způsob reparace vzniklé škody, neboť volbu ohledně způsobu uplatňování práv ponechává ústavní pořádek na zákonodárci (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). Ústavní soud shodně jako NSS zdůrazňuje, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/23 vyloučil existenci ústavního principu, podle něhož by "náhrada škody způsobené orgány veřejné moci měla být poskytována ‚automaticky', a to ani tam, kde spočívá jen v ‚ceně peněz v čase', naopak obecně platí, že takový nárok je třeba nejprve řádně a včas předepsaným způsobem uplatnit a prokázat vznik škody, její výši a příčinnou souvislost s jednáním škůdce; běžná tak není ani tzv. paušalizace náhrady škody. S ohledem na právní úpravu i povahu věci lze za ‚standardní' označit postup podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výjimku z něho může zákonodárce uplatnit tam, kde to považuje za vhodné." (nález sp. zn. Pl. ÚS 8/23, bod 80)

16. Správní soudy (viz zejm. napadený rozsudek NSS v bodech 23?24) poskytly úvahy ke smyslu a účelu sporné úpravy, které současně odůvodňují výklad přijatý správními soudy jako rozumný. Ačkoli je vztáhly k posouzení principu rovnosti, zjevně mají význam i pro teleologický výklad daného ustanovení.

17. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu