I.ÚS 60/99
V PLATNOSTI- KS Ústí 16 Ca 193/98-17
- ÚS I.ÚS 60/99
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebylo porušeno právo na vlastnictví majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Soud se opřel o ustálenou judikaturu, podle níž ochrana vlastnického práva se vztahuje pouze na již existující vlastnictví, nikoli na tvrzený nárok. Závěry znaleckého posudku nebyly považovány za rozhodující, protože soud se zaměřil na celkové hodnocení důkazů. Krajský soud neshledal vady v řízení správního orgánu, které by ovlivnily zákonnost rozhodnutí.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě ve složení JUDr. Vladimír Paul, JUDr.Vladimír Klokočka a JUDr. Ivana Janů ve věci ústavní stížnosti A. H., a M. Š., zastoupených JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.11. 1998, č.j. 16 Ca 193/98-17, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.11.1998, č j. 16 Ca 193/98-17, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Lounech ze dne 2.4. 1998, č.j. 450/98-R/1285/92/Typ. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo určeno, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí v kat. úz. P., které byly v jeho enunciátu blíže specifikované s odůvodněním, že nebyl shledán žádný z restitučních důvodů pro vydání nemovitostí, na něž byl stěžovateli uplatněn restituční nárok. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i když současně poukazují na ustálenou judikaturu ústavního soudu, že tato ochrana se vztahuje jen na vlastnické právo již existující, konstituované a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně. Podle názoru stěžovatelů došli také k porušení jejich práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 Listiny, když soud vyvrátil závěr soudního znalce o tom, že podpis stěžovatele (správně jde o podpis právního předchůdce stěžovatelů) není jeho pravým podpisem, podle jejich mínění, svou vágní úvahou o tom, že "nebyl srovnán žádný jeho podpis na běžných písemnostech z r. 1949". Proti tomuto postupu stěžovatelé namítají, že při pochybnostech o závěrech znaleckého posudku měl soud rozhodnutí správního orgánu zrušit s tím, že lze volit postup podle ustanovení § 127 odst. 2 obč. soudního řádu, v němž je zakotvena možnost nechat přezkoumat znalecký posudek jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, nebot' důvody zařazené do ústavní stížnosti jsou shodné s důvody uvedenými v opravném prostředku, o němž rozhodoval. Vzhledem k tomu setrvává Krajský soud i nadále na svém rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní úřad v Lounech, okresní pozemkový úřad, jako vedlejší účastník, také setrval na svém vyjádření, které zařadil do odůvodnění rozhodnutí č.j. 450/98-R/1285/92/Typ. Především zdůraznil okolnost, že přídělové řízení bylo v obci P. ukončené až v roce 1949. Výměry přídělů byly teprve po upraveném, tj. konečném, stavu zapsány do kont přídělců a za tuto, již sníženou výměru, přídělci platili přídělovou cenu. V žádném případě nebyla úhrada předepsána za výměru, která nakonec nebyla náplní přídělu. Vedlejší účastník dále poukázal na to, že právní předchůdce stěžovatelů byl jedním ze zakládajících členů JZD, a že v obci P. nebyla zjištěna žádná politická perzekuce či jiné nátlaky, čemuž také odpovídá charakter vyřizování restitučních nároků. Ústavní stížnost není důvodná. Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaného spisu Okresního úřadu v Lounech označeného sp. zn. 1285/92 učinil ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelé uplatnili restituční nárok na vydání zemědělského majetku (usedlost č.p. 31 v kat. úz. P.) původního vlastníka pana B. Š., který vlastnictví získal na základě předběžné přídělové listiny NPF Praha K 1382/48-I ze dne 25.5. 1948. Na základě žádosti některých přídělců došlo k dodatečnému zmenšení přídělu, nebot' přídělci nebyli schopni své příděly řádně obdělat. Dne 2.8. 1949 se v úřadovně býv. MNV ve P. uskutečnilo jednání, jehož předmětem byla dodatečná úprava držby ve smyslu žádosti přídělců ze dne 8.6. 1949 a souhlasu min. zemědělství č j. 83.324/49-IV/B-11 ze dne 8.7. 1949. O tomto jednání byl sepsán protokol, v němž se konstatuje, mimo jiné, že B. Š., P. č.p. 31, pouští p.p. 333 bez náhrady v pozemku. K tomu je připojen rukou napsaný podpis "B. Š.". Protože však v obci P. probíhalo přídělové řízení ve dvou fázích, mají přídělci na předběžných přídělových listinách větší výměru než jim zůstala po skončení přídělového řízení s přihlédnutím k jejich žádosti o dodatečné zmenšení přídělu (toto řízení bylo ukončeno na podzim roku 1949) a na tuto novou výměru jim byla upravena i přídělová cena. V průběhu řízení nebyla pozemkovým úřadem zjištěna existence žádného z restitučních důvodů, naopak z jím opatřených dokladů vyplynulo, že B. Š. se stal zakládajícím členem zemědělského družstva, jehož členové si odsouhlasili, že si ponechají jen tolik půdy, kterou obdělají bez brigádníků. Z výpisu z podnikového rejstříku vyplývá, že B. Š. byl i členem představenstva družstva. Zbývající část přídělu mu zůstala ve vlastnictví, nikdy nebyl nucen k tomu, aby se ho vzdal a po jeho smrti tento majetek zdědili stěžovatelé. V průběhu řízení u pozemkového úřadu předložili: stěžovatelé grafologický posudek, jímž dokazovali, že uvedený podpis na protokolu ze dne 2.8. 1949 není pravým podpisem B. Š. Okresní úřad přesto restitučnímu nároku nevyhověl s konstatování, že byt' vyšla najevo nepravost podpisu B. Š., neshledal žádný z restitučních titulů podle § 6 odst. 1 písm. a)-u) zák. č. 229/1991 Sb. Proti jeho rozhodnutí podali stěžovatelé opravný prostředek, o němž rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem a který dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Krajský soud akceptoval výsledky řízení pozemkového úřadu a dále podotkl, že závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale nutno k němu přihlížet v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Poukázal přitom na § 36 zákona č. 71/1967 Sb. Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno právo stěžovatelů vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, ani právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 Listiny. Jak již opakovaně Ústavní soud konstatoval, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně, a ani v tomto případě neshledal Ústavní soud důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury. Vycházel přitom ze zjištění, že přídělce projevil vůli nehospodařit na původně získaných pozemcích a že se části přídělu vzdal právně relevantním způsobem ještě před definitivním ukončením přídělového řízení. Ústavní soud nezjistil, že by bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny. Stěžovatelé využili předpokládaný postup spočívající v zachování možnosti soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud stěžovatelé namítají, že soud nesprávně hodnotil důkazy, je třeba poukázat na základní principy přezkumu napadeného rozhodnutí: Pro soud je rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence správního orgánu a soud k případným vadám v řízení přihlédne pouze tehdy, pokud by případné vady mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Protože krajský soud neshledal v komplexním hodnocení důkazů provedeném pozemkovým úřadem žádné vady, nemohl ani jeho rozhodnutí zrušit. Ústavní soud považuje za nesprávný názor stěžovatelů, podle něhož měl soud rozhodnutí správního orgánu zrušit s tím, že lze volit postup podle ustanovení § 127 odst. 2 obé. soudního řádu, nebot' řízení před správním orgánem se řídí jiným procesním předpisem (jehož dodržení také krajský soud v rámci rozhodování o opravném prostředku stěžovatelů přezkoumával). Z uvedených důvodů senát ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Pouč e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně, dne 13.4.1999 JUDr. Vladimír Paul předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.