I.ÚS 601/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FORTH CZ s.r.o., sídlem Ocelářská 344/10, Praha 9, zastoupené Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou se sídlem Váňova 3180, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2268/2025-482 ze dne 26. 11. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 289/2024-438 ze dne 20. 11. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 5 C 513/2020-380 ze dne 7. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MV-box, s.r.o., sídlem Ovčí hájek 2163/24, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se před obecnými soudy žalobou domáhala zaplacení částky 2 731 719 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodňovala tím, že vedlejší účastnice nedoplatila faktury za provedené práce a dodaný materiál původnímu věřiteli. Stěžovatelka a původní věřitel se následně dohodli na jejich postoupení. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem po předchozím kasačním zásahu Městského soudu v Praze rozhodl, že stěžovatelčina žaloba se zamítá, a určil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení.

2. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval městský soud (již podruhé), který napadeným rozsudkem rozhodl, že se zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, a určil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání se stručným odůvodněním odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu zčásti jako nepřípustné, zčásti jako vadné.

3. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že došlo k porušení jejích základních práv a svobod garantovaných v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že obvodní soud pochybil, pokud žalobu zamítl s odůvodněním, že nedostála své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti, pročež neunesla břemeno tvrzení. Tvrdí, že soud nedostál své poučovací povinnosti. Nesouhlasí ani se závěry obecných soudů o neplatnosti postoupení pohledávek, neboť má za to, že vymezení pohledávky v postupní smlouvě bylo dostatečně určité.

4. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává zejména přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ve vztahu ke způsobu vymezení pohledávky v postupní smlouvě uzavřené mezi stěžovatelkou a původním věřitelem. K tomu nicméně Ústavní soud připomíná, že ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případů, ve kterých mohlo postupem obecných soudů dojít k porušení ústavně zaručených práv či svobod. Uvedené porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelky Ústavní soud nicméně v nynější věci neshledal.

5. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy měly hodnotit vymezení pohledávky v postupní smlouvě jako určité, Ústavní soud v tomto směru konstatuje, že řešení uvedené otázky nemůže být důvodem pro jeho kasační zásah a odkazuje zejména na závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v bodě 13 napadeného usnesení. V něm Nejvyšší soud konstatuje, že uvedená otázka není v posuzované věci rozhodná, neboť stěžovatelčině žaloba byla zamítnuta již z jiných důvodů. Samo zpochybnění tohoto závěru se proto nemůže projevit v poměrech stěžovatelky, i kdyby nakonec Nejvyšší soud v tomto směru shledal pochybení obvodního či městského soudu. Uvedený závěr přitom platí shodně i ve vztahu k řízení o ústavní stížnosti. Nad rámec ovšem Ústavní soud uvádí, že v uvedené části navíc stěžovatelka nepředkládá hlubší ústavněprávní argumentaci a jen opakuje to, co již přednesla obecným soudům. I z tohoto důvodu lze přitom shledat tuto její argumentaci jako zjevně neopodstatněnou.

6. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy pochybily při konstatování, že nedostála své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a neunesla tak břemeno tvrzení. K uvedené námitce Ústavní soud nicméně konstatuje, že v této části bylo stěžovatelčino dovolání Nejvyšším soudem (bod 14) hodnoceno jako vadné, neboť k němu nevymezila žádný předpoklad přípustnosti, což je obligatorní náležitostí dovolání (k náležitostem dovolání viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1585/23 ze dne 29. 8. 2023, zejména body 15 až 17). Ústavní soud se přitom se závěrem Nejvyššího soudu o vadnosti stěžovatelčina dovolání v této části ztotožňuje.

7. Platí nicméně, že pokud je dovolání odmítnuto pro vady, nejedná se o odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale proto, že v této části nebylo dovolání pro vady ani věcně projednatelné. Ve vztahu k rozsudkům obvodního a městského soudu v uvedené otázce je proto ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky podle § 75 odst. 1 tamtéž a ústavní stížnost v této části proto nemůže být přípustná (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, body 59 a násl.).

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) tamtéž].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu