I.ÚS 605/17

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti ELEKTRA PV, s. r. o., se sídlem Vrbenská 197/23, České Budějovice, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 4 Afs 179/2016-60 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2016 č. j. 10 A 195/2015-63, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení jejích ústavně zaručených základních práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatelka namítala porušení principu rovnosti, zákazu svévole orgánů veřejné moci a zásady, že fiskální politika nemůže mít jednostranný charakter.

2. Stěžovatelka se žalobou doručenou dne 4. listopadu 2015 Krajskému soudu v Českých Budějovicích domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu žalovaného Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen "finanční úřad"), kdy jako nezákonný zásah v žalobě označila postup finančního úřadu spočívající ve způsobu provádění daňové kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec 2012 a leden až prosinec 2013 a požadovala, aby soud finančnímu úřadu zakázal pokračovat v porušování jejích práv a aby soud zakázal finančnímu úřadu vydávat výzvy, ve kterých bude po daňovém subjektu požadovat doložení důkazních prostředků či zodpovězení otázek, které daňový subjekt v minulosti již předložil či zodpověděl, neboť jsou tzv. negativními skutečnostmi, kterými daňový subjekt nemůže objektivně disponovat, a ke kterým daňový subjekt netíží důkazní břemeno či jejichž odpovědi správce daně zná, a dále aby přikázal finančnímu úřadu obnovit stav před vydáním výzvy k prokázání skutečností ze dne 2. prosince 2014. Důvodem daňové kontroly bylo podezření finančního úřadu na zaviněné zapojení stěžovatelky do řetězce kolotočového podvodu na dani z přidané hodnoty při obchodování s mobilními telefony.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. června 2016 č. j. 10 A 195/2015-63, ve znění opravného usnesení ze dne 28. července 2016 č. j. 10 A 195/2015-84, žalobu zamítl.

4. Na základě stěžovatelkou podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2016 č. j. 4 Afs 179/2016-60, kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas s ústavní stížností napadenými rozhodnutími a uvedla, že konkretizaci jednotlivých ústavně zaručených základních práv a svobod a právních principů doplní. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nebyla doplněna ani do dvou měsíců od jejího podání, Ústavní soud má za to, že lhůta k doplnění ústavní stížnosti byla dostatečná a proto vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.

7. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatelky a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

8. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů, když stěžovatelka tvrdila, že krajský soud se nevypořádal s některými jejími námitkami vztahujícími se k obsahu výzev k prokázání skutečností. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v tomto ohledu nelze napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Poté se Nejvyšší správní soud zabýval meritorními námitkami stěžovatelky, konkrétně že ji netížilo důkazní břemeno k prokázání skutečností, které byly předmětem výzev vydávaných finančním úřadem v průběhu daňové kontroly, že neměla povinnost poskytovat správci daně součinnost při prokazování daňového podvodu, a neoprávněného požadavku na poskytnutí IMEI kódu mobilních telefonů. Všechny tyto námitky byly shledány jako nedůvodné.

9. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty, rovnosti a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

10. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatelky či k porušení namítaných principů. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. května 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu