I.ÚS 606/01
V PLATNOSTI- KS Ostrava 11 Co 121/2001
- ÚS I.ÚS 606/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou. Stěžovatelé nepředložili rozhodnutí o posledním procesním prostředku, kterým bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu. Protože dovolání bylo přípustné, představovalo poslední ochranu práv. Ústavní soud nemůže projednávat stížnost proti předcházejícímu rozhodnutí, pokud není vyčerpáno všechno procesní prostředky.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. T. a J. T., zastoupených advokátem JUDr. L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 11 Co 121/2001, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 11 C 300/92, ve věci navrhovatele J. U. proti stěžovatelům (odpůrcům) o přechodu vlastnického práva určil, že vlastnické právo k blíže specifikovaným nemovitostem v k.ú. K., obec K., přechází na J. U. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku potvrdil a návrh stěžovatelů na připuštění dovolání zamítl. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména tvrdí a blíže zdůvodňují, že napadeným rozsudkem krajský soud porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Zároveň uvádějí, že současně s ústavní stížností podali i dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: ve znění před nabytím účinnosti novely o.s.ř., provedené zákonem č. 30/2000 Sb.); "z opatrnosti" však podali i ústavní stížnost, jelikož krajský soud dovolání nepřipustil a bude prý proto "na Nejvyšším soudu ČR, jak se s ... dovoláním vypořádá". Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2126/2001, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. Shledal sice jeho přípustnost ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., avšak dospěl k blíže odůvodněnému závěru, že není důvodné a že rozhodnutí odvolacího soudu je - z hlediska uplatněného dovolacího důvodu - správné. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu, aby byla způsobilá projednání a rozhodnutí Ústavním soudem, je však nutné, aby splňovala všechny zákonem stanovené procesní i materiální náležitosti a podmínky. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle odst. 4 stejného ustanovení musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z citovaných ustanovení (dále např. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti - představující subsidiární prostředek k ochraně základních práv - je nutné vyčerpat všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práv, které právní řád České republiky připouští. Zároveň však platí, že Ústavní soud je vázán podaným návrhem (tzn. petitem, nikoliv jeho odůvodněním) a nemůže jej překračovat, jelikož je v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a proti kterému tedy bude ústavní stížnost brojit. Pokud však stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně svého práva, nýbrž toliko rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto koncipovaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by přesto nadále nedotčeno nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku, což by zjevně vyvolalo stav značné právní nejistoty (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 331; usnesení sp. zn. IV. ÚS 333/01, tamtéž, sv. 23, str. 353). Ani v souzené věci se proto Ústavní soud nemůže meritorně zabývat podanou ústavní stížností, jelikož stěžovatelé ještě nenapadli rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě byl citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, a brojí pouze proti předcházejícímu rozsudku krajského soudu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž dovolání představuje poslední procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelů ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tehdy, jestliže je přípustné. V souzené věci proto stěžovatelé postupovali správně, jestliže z důvodu procesní jistoty podali současně s dovoláním rovněž ústavní stížnost, neboť se domnívali, že dovolání nemusí být posouzeno jako přípustné. Protože však Nejvyšší soud ČR toto dovolání přípustným shledal, je zjevné, že představovalo - v tomto případě - poslední procesní prostředek k ochraně jejich práv a že teprve po jeho vyčerpání (tedy po rozhodnutí dovolacího soudu) mohla být podána ústavní stížnost, způsobilá k meritornímu projednání a rozhodnutí. Protože tak však stěžovatelé dosud neučinili, musel Ústavní soud nutně dospět k závěru, že ústavní stížnost, brojící toliko proti rozsudku krajského soudu, je nepřípustná. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2002 JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.