I.ÚS 623/01
V PLATNOSTI- KS Brno 6 To 183/2001
- ÚS I.ÚS 623/01
Ústavní soud odmítl návrh ústavní stížnosti, protože nezjistil porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku, kterým byl odsouzen za neoprávněný zásah do práva k nebytovému prostoru, a to na základě námitky, že jeho jednání bylo účelové a chránilo jeho vlastnické právo. Soud vysvětlil, že rozhodnutí orgánů veřejné moci nebylo založeno na porušení práva na spravedlivý proces ani na jiném zásadním porušení ústavních zásad. Závěr byl, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které již byly zváženy a zamítnuty v nižších stupních řízení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele Ing. M. M., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 1T 592/2000, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 6 To 183/2001, takto:
Výrok
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 25. 10. 2001. V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti shora označený, kterým byl odsouzen pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zákona (ve znění zákona č. 238/99 Sb.) k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu osmnácti měsíců a k peněžitému trestu ve výměře 10 000,--Kč, a usnesení Krajského soudu v Brně rovněž shora označené, kterým bylo jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti zamítnuto. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že je předsedou představenstva obchodní firmy C., a.s., která vlastní budovu K., kterou v rámci své podnikatelské činnosti pronajala obchodní firmě R. C. H. M. pro podnikatelské účely na základě nájemní smlouvy, když součástí této smlouvy bylo ujednání o smlouvě budoucí. V průběhu nájmu tato firma realizovala bez souhlasu vlastníka stavební úpravy, a proto vlastník písemnou formou - dopisem ze dne 7. 1. 2000 - odstoupil od smlouvy a nájemce byl vyzván k okamžitému vyklizení pronajatých prostor. Dne 22. 1. 2000 zajistil jako vlastník pronajatou budovu, aby nedošlo k vniknutí neoprávněných osob do této budovy. Stěžovatel je toho názoru, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení § 249a odst. 2 tr. zákona, ani jiné skutkové podstaty, jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, a že společenskou nebezpečnost, představující zájem společnosti na nerušeném výkonu nájemních či užívacích práv, nelze zaměňovat za zájem společnosti na ochraně vlastnictví, které je nedotknutelné a způsoby jejího omezení stanoví zákon. Má za to, že právě napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho vlastnického práva a nebyla mu poskytnuta náležitá ochrana garantovaná v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. K posouzení oprávněnosti námitek stěžovatele přikročil Ústavní soud k vyžádání spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 1 T 592/2000. Ohledně námitky stěžovatele co do kriminalizace jeho jednání, jako vlastníka předmětné nemovitosti, Ústavní soud ze spisového materiálu z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zjistil, že soud z provedených důkazů dovodil, že na pokyn stěžovatele byl zamezen přístup pracovníkům firmy R. C. H. M. do pronajaté budovy a tím stěžovatel naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, neboť oprávněné osobě neoprávněně bránil v užívání nebytového prostoru. Soud dále dovodil, že postup stěžovatele byl naprosto účelový, jeho smyslem bylo přinutit firmu R. C. H. M. k obnovení dodávek energií. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, pak své usnesení o zamítnutí odvolání stěžovatele zdůvodnil tím, že ve věci byla soudem prvního stupně učiněna úplná a správná skutková zjištění, mající oporu v provedených důkazech. Uvedl, že z uzavřené nájemní smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí vyplývá, že postup stěžovatele nebyl v souladu s touto smlouvou, ale byl naprosto účelový s cílem přinutit firmu R. C. H. M. k obnovení dodávek energií. Ústavní soud musel konstatovat, že z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy a jimiž se oba soudy zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí. Co se týče namítaného porušení práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, je třeba poukázat i na ustanovení odst. 3 citovaného článku, podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Účelem trestního zákona pak je chránit práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. V daném případě nelze přisvědčit stěžovateli, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení ochrany jeho vlastnického práva, když provedeným dokazováním bylo zjištěno, že firma R. C. H. M. byla oprávněnou osobou k užívání nebytového prostoru, a to na základě platné smlouvy o nájmu a stěžovatel znemožněním přístupu do nebytového prostoru jí bránil v jeho užívání. Jelikož Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2001 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.