I.ÚS 644/01
V PLATNOSTI- MS Praha 29 Co 155/2001
- ÚS I.ÚS 644/01
- ÚS III.ÚS 602/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé nepodali stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je posledním opravným prostředkem. Soud zdůraznil, že ústavní stížnost nelze podat proti rozhodnutím nižších soudů, pokud není napadnuto rozhodnutí o posledním prostředku. Argumentace ve stížnosti byla totožná s argumentací v dovolání, což znamená, že soud nezbylo než stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Rozhodnutí bylo založeno na § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. R. a Z. R., obou zastoupených JUDr. F. S., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 21 C 35/99, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 29 Co 155/2001, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se svou včasnou ústavní stížností domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimž z důvodů ve stížnosti uvedených vytkli, že "bylo povinností obecného soudu řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušit z moci úřední a žalobcům tím alespoň umožnit provedení právního úkonu, byť nikoli povinného, nicméně odůvodněného, tj. podání žaloby o prohlášení vlastníka budovy" a že tímto postupem soudů bylo zároveň porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným způsobem domáhal jeho ochrany před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 Ústavy ČR). V dané věci obecné soudy zamítly návrh stěžovatelů, kterým se tito domáhali, aby rozhodnutím obecného soudu byl nahrazen nedostatek vůle na straně žalovaného splnit povinnost uloženou v § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, tedy uzavřít smlouvu o převodu bytu s fyzickou osobou, členem družstva, která je nájemcem družstevního bytu. Odvolací soud, se zřetelem na složitost projednávané věci danou nepřesnou formulací příslušných ustanovení zákona č. 2/2001 Sb. (úplné znění zákona č. 72/1994 Sb., ve znění novel), připustil proti svému rozhodnutí dovolání, neboť řešení otázek spojených s převodem družstevních bytů považuje za otázku zásadního právního významu. Stěžovatelé proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, jímž se Nejvyšší soud ČR (dále též dovolací soud) věcně zabýval a svým rozsudkem ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2085/2001, jejich dovolání zamítl. Stěžovatelům bylo předmětné rozhodnutí doručeno dne 2. 4. 2002. Ústavní soud po uplynutí šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ověřil, že výše označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatelé ústavní stížností nenapadli, respektive svou ústavní stížnost v tomto směru nerozšířili, přičemž jejich argumentace uplatněná v podané ústavní stížnosti i v dovolání je totožná. V dané situaci, aniž by Ústavní soud mohl jakkoliv posuzovat závěry dovolacího soudu uvedené v jeho rozhodnutí, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout, když dovolací soud se z podnětu podaného dovolání všemi argumenty, stěžovateli shodně uváděnými jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti, zabýval a posuzoval je. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě však nemůže dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížností lze totiž napadnout pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V konkrétním případě je takovým rozhodnutím právě zmíněný rozsudek dovolacího soudu. Stěžovatelé tedy rozsudek o svém dovolání, které bylo založeno na totožné argumentaci jako ústavní stížnost, ve lhůtě zákonem stanovené pro její podání již ústavní stížností nenapadli. Z přezkumu Ústavního soudu tak bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním opravném prostředku poskytovaném k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující pouze proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně, by tak vedlo k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by zůstalo nedotčeno. Tato situace by nepochybně byla v rozporu s principem právní jistoty (viz též usnesení Ústavního soudu č. 2, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997). Shora uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle názoru Ústavního soudu evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2002 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.