I.ÚS 655/04
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost jako opožděnou, protože byla podána mimo 60denní lhůtu od doručení posledního rozhodnutí. Stěžovatelka nepodala stížnost do lhůty, která začala po doručení usnesení Nejvyššího soudu. Soud se opřel o § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky. Ústavní soud nezasahoval do výsledku řízení obecných soudů, protože není jejich přezkumnou instancí.
Rubrum
I. ÚS 655/04 Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti M. V., zast. JUDr. Z. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.6.2004, č.j. 21 Cdo 373/2004-84, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.6.2003, č.j. 11 Cmo 34/2003-56, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5.9.2002, č.j. 66 C 2/2002-31, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.9.2001, č.j. 55 Co 37/2001-261, 55 Co 38/2001, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: Stěžovatelka se v návrhu na zahájení řízení ze dne 24.9.2004 domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných jednak v řízení ve věci pracovně právního sporu, jednak v řízení o žalobě pro zmatečnost, a současně podala návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. V návrhu, kromě jiného, uvedla, že dne "28.ý.2004"(v návrhu je "ý") bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR, tedy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a že ve stanovené lhůtě podává stěžovatelka ústavní stížnost. V další části stručně popsala vývoj sporu zahájeného v r. 1989 a zdůraznila, že v něm nebyly naplněny všechny podmínky řízení. Návrh na zahájení řízení byl předán k poštovní přepravě 27.9.2004. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 66 C 2/2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 18.1.2002 podala proti rozsudku tohoto soudu ze dne 4.9.2001, č.j. 55 Co 37/2001-261, 55 Co 38/2001, žalobu pro zmatečnost, posléze k výzvě soudu doplněnou. Žaloba byla usnesením ze dne 5.9.2002, č.j. 66 C 2/2002-31, zamítnuta, toto usnesení bylo Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 18.6.2003, č.j. 34/2003-56, potvrzeno. Na základě stěžovatelčina dovolání rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který dovolání usnesením ze dne 23.6.2004, č.j. 21 Cdo 373/2004-84, odmítl. Toto usnesení bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 15.7.2004, údaj stěžovatelky o jeho doručení, s přihlédnutím k překlepu v číselném označení měsíce, je nesprávný. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že posledním opravným prostředkem stěžovatelky bylo dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením. Protože toto usnesení bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatelky dne 15.7.2004, počala následujícím dnem běžet lhůta k podání ústavní stížnosti; lhůta uplynula dne 13.9.2004. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka nepodala návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2005 JUDr. Ivana Janů soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.