I.ÚS 661/03
V PLATNOSTI- MS Praha 62 Co 520/02 - 34
- ÚS I.ÚS 661/03
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uznal, že ustanovení § 114b a § 153a odst. 3 OSŘ nejsou v rozporu s článkem 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel se nevyjádřil v lhůtě, protože se domníval, že je zastoupen advokátem, což nebylo pravda. Tato nečinnost způsobená nedbalostí nemůže být považována za protiústavní zásah do práva na spravedlivý proces.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, čj. 62 Co 520/02 - 34, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, čj. 62 Co 520/02 - 34, pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 24. 9. 2002, čj. 14 C 132/2002 - 17, vyhověl žalobě P. e., a. s., na zaplacení náhrady za neoprávněný odběr elektřiny podle zákona č. 222/1994 Sb. a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku Kč 67 496,80 s příslušenstvím. Vydání rozsudku pro uznání předcházel platební rozkaz, proti němuž podal stěžovatel včas odpor. Obvodní soud usnesením ze dne 25. 7. 2002 uložil stěžovateli, podle § 114b odst. 1 OSŘ, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřil a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Dále stěžovatele poučil, že jestliže se v dané lhůtě bez vážného důvodu nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 OSŘ, pro jehož vydání nemusí být nařízeno jednání. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 13. 8. 2002. Stěžovatel ve stanovené lhůtě písemné vyjádření k žalobě nepodal, ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Obvodní soud poté vydal rozsudek pro uznání. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, čj. 62 Co 520/2002 - 34, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odvolací soud přisvědčil obvodnímu soudu v tom, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Protože odvolací důvody [§ 205a odst. 2 písm. a), § 205b OSŘ ], pro které by bylo možno rozsudek pro uznání zrušit, nebyly naplněny, odvolací soud jej podle § 219 OSŘ potvrdil. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a soudům obou stupňů vytýkal, že neaplikovaly ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny a zasáhly tak do jeho ústavně zaručených práv na "řádné a veřejné projednání" věci. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací usnesením ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1187/2003, dovolání odmítl jako nepřípustné. V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl rozsudku Městského soudu v Praze jeho protiústavnost. Upozornil na své právo na "řádné a úplné projednání věci před soudem." Sám se svého práva na veřejné projednání věci soudem nevzdal, ani nesouhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízeného jednání. Vyjádření k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 nepodal proto, že se domníval, že jde o jinou věc, v níž byl zastoupen advokátem, proto se domníval, že veškeré písemnosti jsou zasílány též jeho právnímu zástupci. Tak tomu ovšem v dané věci nebylo, protože v ní právně zastoupen nebyl. Podle stěžovatele, bez náležitého skutkového projednání věci, ani případné nevyjádření se k výzvě soudu nemůže dát možnost vydat rozsudek pro uznání. Postup obecného soudu považuje za "negativní zásah" do svých ústavních práv. Tvrdí, že zejména došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, která "je vyšší relevance než běžný zákon." Článek 38 odst. 2 Listiny nemá "žádné omezující podmínky" a "ve své formulaci a v pojetí aplikace je absolutní." Ústavní stížnost není důvodná. Aniž to stěžovatel uvádí výslovně, základem jeho ústavní stížnosti je zpochybnění ústavnosti ustanovení § 114b občanského soudního řádu (dále též "OSŘ") a ustanovení s tímto souvisejících, která upravují kvalifikovanou formu rozsudku pro uznání, vycházející z presumpce uznání žalovaného nároku. Podle prvého odstavce § 114b OSŘ, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 OSŘ) a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 téhož zákona, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) OSŘ, nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, aby ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Podle § 114b odst. 5 OSŘ, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. O tomto následku (§ 153a odst. 3 OSŘ) musí být poučen. Podle § 153a odst. 3 OSŘ rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 OSŘ). Podle § 153a odst. 4 OSŘ jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání. Ústavní soud konstatuje, že citovaná ustanovení občanského soudního řádu nemohou být v obecné poloze v rozporu s ústavním pořádkem a jsou-li interpretována ústavně konformním způsobem, nemohou být ani v rozporu s ústavním pořádkem v jednotlivých individuálních věcech. Požadavek efektivního soudního řízení bez zbytečných průtahů a požadavek spolehlivého zjištění skutečností, rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí, tvoří základní komponenty práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro civilní proces je přitom charakteristické, že zákon hovoří jak o požadavku rychlosti procesu, tak o nutnosti dbát dalších důležitých principů a hodnot v jednom a tomtéž ustanovení (srov. § 6 OSŘ). Česká právní úprava v zásadě umožňuje, aby v řízení bylo vyhověno v maximální možné míře principu slyšení obou stran. Právní úprava však nesmí poskytovat podmínky umožňující bezdůvodné protahování řízení pro absolutizované lpění na dosažení co nejspolehlivějšího poznání stavu věcí. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů souvisejících s požadavkem na spolehlivé zjištění stavu věci na straně jedné a rychlosti řízení na straně druhé jsou i stěžovatelem zpochybňovaná ustanovení OSŘ. Není proto důvodné tvrzení stěžovatele, že čl. 38 Listiny znemožňuje zákonnou úpravu rozsudku pro uznání, tj. úpravu, která byla tradiční i v právním řádu předkomunistického Československa a která je i z komparativního pohledu obvyklá v právních systémech Evropy a Ameriky. V přezkoumávané věci stěžovatel, podle svého vlastního tvrzení, jednal v omylu, když neodpověděl na výzvu obecného soudu v soudem určené lhůtě. Domníval se totiž, že jde o věc, v níž je zastoupen svým právním zástupcem. V tomto smyslu stěžovatelova nečinnost způsobená jeho vlastní nedbalostí a následné vydání rozsudku pro uznání není a nemůže být protiústavní. Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24.února 2004 JUDr. František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.