I.ÚS 687/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., právně zastoupeného JUDr. Ing. Janem Groborzem, LL.M., advokátem, sídlem Italská 2581/67, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2025 č. j. 16 Co 136/2025-606, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. března 2025 č. j. 23 P 30/2024-333, ve znění doplňujícího usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. března 2025 č. j. 23 P 30/2024-341, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a K. K. a nezletilého K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv chráněných čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a o výživném. Stěžovatel je otcem nezletilého vedlejšího účastníka (dále "nezletilý"), vedlejší účastnice K. K. je matkou nezletilého. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 23 P 30/2024-333, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 3. 2025 č. j. 23 P 30/2024-341, svěřil nezletilého do střídavé péče rodičů (a to asymetrické ve prospěch stěžovatele), přičemž určil i péči o nezletilého v době prázdnin (výrok I). Dále městský soud rozhodl o výživném (výroky II a III).

3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 12. 2025 č. j. 16 Co 136/2025-606 byl rozsudek městského soudu změněn tak, že byl nezletilý svěřen do péče matky, byl určen styk otce s nezletilým a rozhodnuto o povinnosti otce hradit výživné.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud změnil faktickou péči otce na faktickou péči matky, aniž by to kterýkoliv z účastníků navrhoval či by byl dán prostor účastníkům se k tomuto vyjádřit, pročež je rozhodnutí překvapivé. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se předvídatelnosti rozhodování, a to i v nesporných řízeních. Dle stěžovatele krajský soud nedostál své procesní poučovací povinnosti, když na základě totožných důkazů posoudil věc naprosto odlišně než městský soud, aniž by stěžovatel měl možnost na svou obranu doložit důkazy. Krajský soud své rozhodnutí založil na závěru o manipulaci nezletilého stěžovatelem a jeho údajně snížených rodičovských schopnostech, aniž by tyto otázky byly předmětem dokazování, účastníkům nebyl dán prostor se k takovému stanovisku vyjádřit. Kromě toho jde rozhodnutí krajského soudu proti výslovnému přání nezletilého. Dále stěžovatel namítá vady procesu, konkrétně nesouhlasí s tím, že v průběhu výslechu nezletilého při jednání u krajského soudu byli účastníci vykázáni ze soudní síně. Nesouhlasí také s tím, že obecné soudy nerozhodly o jím tvrzeném dlužném výživném, které vzniklo v době, kdy nezletilý navzdory dohodě rodičů o střídavé péči byl fakticky výlučně v jeho péči.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

III. Vyjádření účastníků řízení

6. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Městský soud zopakoval, že byl v řízení opakovaně zjišťován názor nezletilého, konkrétně městský soud provedl pohovor s ním u jednání dne 31. 10. 2024, přičemž názor nezletilého byl zjišťován bez přítomnosti rodičů, což je standardní postup, aby nedocházelo ke konfliktu loajality nezletilého k rodičům. Dále městský soud uvedl, že v době výslechu bylo nezletilému 13 let a byl dostatečně rozumově vyspělý na to, aby pohovor zvládl bez přítomnosti opatrovníka či podpory další osoby, což bylo i jeho výslovné přání. Po ukončení pohovoru s nezletilým byli rodiče přivoláni do jednací síně, kde byli seznámeni s obsahem pohovoru s nezletilým. Městský soud se nedomnívá, že by jakkoliv zasáhl do stěžovatelových ústavních práv.

7. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále pak uvedl, že má za to, že výsledek řízení před krajským soudem nemohl být pro účastníky překvapivý, neboť předmětem celého řízení byla mimo jiné otázka uspořádání poměrů nezletilého, v němž soudy nejsou vázány návrhy účastníků, nadto však v této konkrétní věci matka alternativně navrhla i svěření nezletilého do své péče, stejně jako stěžovatel, který naopak navrhoval svěření nezletilého do své péče. Konkrétní výsledek úpravy poměrů nezletilého byl pak založen na skutkových zjištěních a závěrech krajského soudu, včetně toho o manipulativním jednání stěžovatele. Dokazování bylo prováděno transparentně a stěžovatel měl možnost se ke všem důkazům vyjádřit, zcela otevřeně a transparentně byla projednávána i otázka manipulace, sám stěžovatel se pak ve svém závěrečném návrhu i k otázce manipulace vyjádřil. Pokud se jedná o zjištění názoru nezletilého, tento byl zcela transparentně a standardně zjišťován pohovorem s nezletilým bez přítomnosti ostatních účastníků řízení tak, aby nezletilému byla garantována maximální volnost vyjádření. Ostatní účastníci byli o názoru nezletilého řádně informováni a měli možnost seznámit se s celým průběhem pohovoru prostřednictvím zvukového záznamu, který byl z pohovoru pořízen.

IV. Posouzení věci Ústavním soudem

8. Stěžejní námitka stěžovatele se týká překvapivosti rozhodnutí krajského soudu, resp. jeho nepředvídatelnosti. Podle judikatury Ústavního soudu jde o překvapivé rozhodnutí mj. tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů (nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13) nebo k odlišnému právnímu hodnocení (nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07). Zákaz překvapivých rozhodnutí znamená, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní; je třeba zajistit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a účinně uplatnit své argumenty, bez ohledu na to, zda jde o řízení sporné či nesporné. Je proto nezbytné, aby je soud v tomto směru poučil, hodlá-li vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení (nález ze dne 22. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 798/25).

9. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel se k okolnostem relevantním pro rozhodnutí ve věci vyjadřoval opakovaně - v návrhu podanému k okresnímu soudu, při výsleších u okresního i krajského soudu, v odvolání či v závěrečném návrhu. Jak je patrno ze spisového materiálu, stěžovatel v odvolání a závěrečném návrhu uvedl např., že nese nelibě, když je mu v situacích, kdy se nezletilý brání styku s matkou, kladena k tíži nedostatečná motivace nezletilého ke styku s matkou, že se snažil nezletilého motivovat, jakož i usměrňovat ohledně jeho výroků na adresu matky, že okresní soud neupřednostnil nejlepší zájem nezletilého a nepostupoval s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem věci; dále že nesouhlasí s názorem soudu, že je nezletilý proti matce z jeho strany manipulován, stěžovatel dle svých tvrzení naopak nezletilého vede k tomu, aby byl vůči matce smířlivější a ve styku mu nijak nebrání, dokonce trval na tom, aby s ní o letních prázdninách strávil čas, na kterém se s ní dohodl. Nelze se tedy ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že by mu bylo upřeno právo vyjádřit se ke skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci. Stěžovatel měl naopak možnost vyjádřit se ke všem otázkám, na jejichž řešení rozhodnutí krajského soudu spočívalo, a této možnosti využil.

10. Zásadní je dále fakt, že řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je jako nesporné ovládáno zásadou vyšetřovací a soud v něm není vázán návrhy účastníků. To sice nemá vliv na nutnost dodržování pravidel předvídatelnosti rozhodování (nález ze dne 22. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 798/25), nicméně v rámci ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí tuto skutečnost nelze ani zcela zanedbat. V posuzované věci krajský soud veden vyšetřovací zásadou zjišťoval všechny okolnosti podstatné pro rozhodnutí, čemuž odpovídá i rozsah krajským soudem provedeného dokazování (konkrétně provedl pohovor s nezletilým, výslech stěžovatele a vedlejší účastnice, důkaz elektronickou komunikací mezi nezletilým a stěžovatelem či mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, zprávu psychiatra nezletilého a psycholožky nezletilého a další listinné důkazy). Následně krajský soud nevázán návrhy účastníků rozhodl na základě zjištěných skutečností (které byly stěžovateli známy, jelikož byl přítomen jednání krajského soudu, v jehož průběhu bylo dokazování provedeno) tak, jak je uvedeno v napadeném rozsudku, přičemž své rozhodnutí řádně odůvodnil a postavil na prokázaném skutkovém stavu.

11. Pokud jde o výsledné právní hodnocení věci krajským soudem, platí, že krajský soud byl oprávněn vyhodnotit věc na základě provedeného dokazování dle svého vlastního uvážení, pokud toto uvážení pečlivě odůvodnil, což bylo splněno. Již jen z této podstaty nesporného řízení (a při zohlednění stěžovatelem využitých možností vyjádřit se k věci) nemůže být výsledek pro stěžovatele překvapivým. Nadto však Ústavní soud konstatuje, že matka nezletilého již ve svém původním návrhu podaném k městskému soudu navrhovala svěřit nezletilého do své péče a otci stanovit výživné. Tentýž návrh alternativně zopakovala i v závěrečném návrhu podaném ke krajskému soudu, který měl stěžovatel k dispozici, a na který mohl v rámci svého závěrečného návrhu reagovat, a to nejpozději při jednání krajského soudu dne 4. 12. 2025, kdy byl prostor pro přednesení závěrečných návrhů. Ovšem stěžovatel ani jeho právní zástupce se tohoto jednání nezúčastnili. Vzhledem k uvedenému nelze z ústavněprávního pohledu dospět k závěru, že by právní hodnocení krajského soudu bylo pro stěžovatele natolik překvapivé, že v důsledku něj došlo k porušení jeho základních práv. K výsledku lze pouze podotknout, že jistá míra překvapivosti, pokud daný soud nerozhodne dle návrhu konkrétního účastníka, je přítomna z podstaty věci vždy.

12. Co se týče argumentace stěžovatele stran přání nezletilého, k tomu Ústavní soud uvádí, že jde o podstatné kritérium pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte. V souladu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte má nezletilý právo, aby během řízení dostal možnost své názory vyjádřit, je-li schopný je s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost formulovat. Soudy musí názor nezletilých při svém rozhodování vždy pečlivě zvážit, což ale samozřejmě neznamená, že mají rozhodovat pouze tak, jak si dítě přeje, neboť musí přihlédnout i k dalším významným skutečnostem (nález ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1677/23). A právě to se stalo v posuzované věci. Krajský soud vzal do úvahy přání nezletilého (s cílem jeho zjištění provedl i pohovor s nezletilým), nicméně v rámci rozhodování v souladu s judikaturou Ústavního soudu nepřevzal bez dalšího postoj nezletilého, nýbrž vzal komplexně do úvahy všechny zjištěné skutečnosti.

13. Jde-li pak o námitku stěžovatele týkající se formy, jakou byl postoj nezletilého zjišťován, uvádí Ústavní soud, že shledává postup obecných soudů naprosto adekvátním. Rozhovor s dítětem (poskytování informací dítěti, zjišťování jeho názoru) představuje úkon soudu sui generis, nejedná se o důkaz výslechem účastníka řízení. Občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") v § 100 odst. 3, věta druhá sice uvádí, že "názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte," a tato formulace by mohla svádět k nesprávné interpretaci, že zjištění názoru dítěte (má se provést výslechem) je důkazním prostředkem, kterým se zjišťuje skutkový stav věci. Jelikož však § 100 odst. 3 o. s. ř. inkorporuje čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a Evropskou úmluvu o výkonu práv dětí, je nutno zjišťování názoru dítěte chápat jako součást procesu participace, nikoliv jako důkaz; a v tomto kontextu hovořit o vyslyšení, nikoli výslechu dítěte. Že zjištění názoru dítěte není výslechem účastníka, lze dovodit i ze systematického výkladu § 100 odst. 3 o. s. ř. Toto ustanovení je umístěno v části třetí, řízení v prvním stupni, hlavě první, průběh řízení. Důkazní prostředky (včetně výslechu účastníků) jsou přitom upraveny v části třetí, řízení v prvním stupni, hlavě druhé, dokazování. Obecné soudy tedy postupovaly správně, pokud ke zjišťování názoru nezletilého nepřistupovaly jako k výslechu a v zájmu zjištění co nejupřímnějšího postoje neovlivněného loajalitou k rodičům provedly pohovor bez přítomnosti účastníků řízení. S obsahem pohovoru s nezletilým provedeným konkrétně krajským soudem byli pak účastníci seznámeni v rámci jednání krajského soudu dne 20. 11. 2025.

14. S ohledem na uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu se zákonem a judikaturou. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu