I.ÚS 689/22
V PLATNOSTI- KS Praha 13 To 320/2021-8968
- ÚS I.ÚS 689/22
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože obecné soudy správně určily počátek běhu jednoleté lhůty pro uplatnění nároku na odměnu a náhradu výdajů za zastoupení. Soud se opřel o § 151 odst. 2 trestního řádu, podle něhož lhůta začíná běžet od doby, kdy obhájce zjistí, že jeho povinnost skončila. Vzhledem k tomu, že stěžovatel sám vzdal právo na odvolání a tím ukončil povinnost obhajovat, byla lhůta počítána od tohoto okamžiku. Ústavní soud závěr obecných soudů nepovažuje za porušení základních práv, protože rozhodnutí nejsou svévolná ani hrubě nepřiléhavá. Výklad právního předpisu byl v souladu s ústavními zásadami a předchozími nálezy Ústavního soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Víta Tokarského, advokáta se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 320/2021-8968 ze dne 21. prosince 2021 a Okresního soudu Praha-východ č. j. 37 T 69/2019-8942 ze dne 29. listopadu 2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud Praha-východ (dále jen "soud prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele coby ustanoveného obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za zastoupení. Následnou stížnost Krajský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") zamítl.
2. Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1 a 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
3. Stěžovatel byl z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 trestního řádu ustanoven obhájcem obviněnému, který byl rozsudkem soudu prvního stupně ze č. j. 37 T 69/2019-8827 ze dne 13. října 2020 odsouzen. Oba obžalovaní i státní zástupce se vzdali práva na odvolání a rozsudek nabyl právní moci dne 19. října 2020. Stěžovatel podal návrh na přiznání odměny a hotových výdajů za zastupování dne 19. listopadu 2021, který obecné soudy vyhodnotily jako opožděný. Podle § 151 odst. 2 trestního řádu lze nárok uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozví, že jeho povinnost zastupovat skončila; obecné soudy dospěly k závěru, že tato prekluzivní lhůta uplynula dne 19. října 2021, tedy měsíc před podáním návrhu stěžovatele.
4. Stěžovatel nesouhlasí s uvedeným výkladem a má za to, že lhůta počala běžet později; odmítá závěr stížnostního soudu, podle něhož byl-li obviněný stíhán pro zločin, ale odsouzen pro přečin, pominuly důvody nutné obhajoby právní mocí rozsudku, aniž by bylo nutno vydat opatření o zrušení ustanovení (§ 39 odst. 1 trestního řádu), a tím současně začala běžet stěžovateli prekluzivní lhůta. Podle stěžovatele byla kvalifikace skutku změněna ex lege od 1. října 2020, kdy nabyl účinnosti zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, neboť touto novelou byly nově nastaveny hranice pro kvalifikaci škody. Aby bylo možno souhlasit se závěrem o počátku běhu prekluzivní lhůty již od 19. října 2020, musel by soud prvního stupně tehdy vydat opatření a zrušit nutnou obhajobu.
5. Dále stěžovatel uvádí, že zmocněnkyni poškozených byl rozsudek doručen dne 10. listopadu 2020 a její lhůta k odvolání uplynula až dne 19. listopadu 2020. Datum právní moci rozsudku stěžovatel zjistil až v prosinci 2020 a ještě v dubnu 2021 byl kontaktován soudem prvního stupně se žádostí o spolupráci při doručování rozsudku odsouzenému. Podle stěžovatele by běh lhůty měl být odvozen od právní moci posledního výroku předmětného rozsudku - o povinnosti k náhradě škody (19. listopadu 2020), případně od doručení rozsudku odsouzenému (7. dubna 2021).
6. Ze stručného usnesení soudu prvního stupně se podává, že vzdal-li se obviněný prostřednictvím stěžovatele práva na odvolání, skončila tímto úkonem i nutná obhajoba. Již v opravném prostředku stěžovatel argumentoval obdobně jako nyní - k tomu stížnostní soud uvedl, že právní moc stěžejní části rozsudku byla odvozena od podání ze dne 19. října 2020, jímž se vzdal stěžovatel za obviněného práva na odvolání i za osoby oprávněné a uvedl, že netrvá ani na písemném odůvodnění rozsudku. Z toho stížnostní soud dovodil, že není důvod pochybovat o povědomí stěžovatele o ukončení povinnost obhajovat; odkázal na § 41 odst. 5 trestního řádu, podle něhož zaniká ustanovení obhájce skončením trestního stíhání, byť existují (taxativně) vymezená oprávnění (podání dovolání a účast na dovolacím řízení, podání žádosti o milost a odklad výkonu trestu), která opravňují obhájce k dalším krokům i po zániku zmocnění.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své výhrady ke stanovení běhu prekluzivní lhůty; odkazuje-li na nález sp. zn. IV. ÚS 167/05, uvádí k němu Ústavní soud, že se týkal podání dovolání, což je mimořádný opravný prostředek, k jehož uplatnění je právní zastoupení nezbytné (§ 265d odst. 2 trestního řádu). Podle nálezu sp. zn.
II. ÚS 3201/08 ze dne
6. února 2009 (N 19/52 SbNU 187) obhajoba skončí tehdy, dozví-li se obhájce, že jeho povinnost zanikla; počátek běhu prekluzivní lhůty zde Ústavní soud odvozuje od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (odst. 20), což je ovšem výslovně spojeno s tím, že odvolací soud může rozhodovat v neveřejném zasedání, a proto účastníci nemohou o ukončení řízení získat informaci dříve.
8. V projednávaném případě to však byl sám stěžovatel, kdo za situace, kdy již neexistoval důvod nutné obhajoby, sám soudu avizoval ukončení obhajoby. Například v nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08, ale i v řadě usnesení Ústavního soudu (například sp. zn.
IV. ÚS 784/08 ze dne
23. října 2008 či sp. zn. IV. ÚS 2403/10 ze dne 6. září 2010, všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz) je uvedeno, že "jednoroční lhůta je tak dle názoru Ústavního soudu dostatečná k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů obhájce". Uvedenou úpravu obsahuje trestní řád více než dvacet let a v případě profesionálních poskytovatelů právních služeb (i stěžovatele) lze předpokládat její znalost v duchu zásady vigilantibus iura skripta sunt.
9. V ústavní stížnosti tak stěžovatel předestírá odlišný názor na interpretaci tzv. jednoduchého (podústavního) práva provedenou obecnými soudy. Ústavní soud by však mohl zasáhnout jen v případě, vybočila-li by napadená rozhodnutí z ústavních limitů, zejména byla-li by právní argumentace obecných soudů svévolná či hrubě nepřiléhavá, což se však v projednávané věci nestalo.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2022 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu