I.ÚS 691/05
V PLATNOSTI- KS Ostrava 12 Co 543/2005 - 57
- ÚS I.ÚS 691/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh byl zjevně neopodstatněný. Soud se nezabývá přezkumem náhrady nákladů řízení, která spadá do diskrečního práva soudu. Základní právo na soudní ochranu nebylo porušeno, protože rozhodnutí o náhradě nákladů nezahrnuje zásah do spravedlivého procesu. Ústavní soud nepřebírá kontrolu nad rozhodnutími obecných soudů, pokud nejde o porušení ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 6. 9. 2005, čj. 12 Co 543/2005 - 57, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"). K zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele došlo, podle jeho tvrzení, tím, že krajský soud rozhodl nesprávně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel měl v řízení úspěch 75%, má tedy nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 50%. Krajský soud mu, bez jakéhokoli odůvodnění, přiznal náhradu pouze ve výši 1/3. Tím bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň došlo k porušení ústavních předpisů o výkonu soudní moci (čl. 90 Ústavy ČR) a vázanosti soudu zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti svému otci zvýšení výživného z částky 1 000,-- Kč na částku 3 000,-- Kč měsíčně. Okresní soud v Olomouci, rozsudkem ze dne 14. 3. 2005, čj. 17 C 280/2004 - 37, zvýšil výživné na 2 000,-- Kč měsíčně, rozhodl o doplatku výživného, ve zbytku žalobu zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů. K odvolání stěžovatele krajský soud, rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, čj. 12 Co 543/2005 - 57, změnil rozsudek okresního soudu tak, že zvýšil výživné o dalších 500,-- Kč měsíčně, ve zbývající části žalobu zamítl. Stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 9 044,-- Kč. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel měl se svou žalobou úspěch pouze částečný, na základě poměru úspěchu a neúspěchu účastníků přísluší žalobci (stěžovateli) náklady ve výši 1/3. Ústavní soud po zvážení zjištěných skutečností dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Jak opakovaně ve své judikatuře uvádí, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Takovéto porušení Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal. Stěžovatel spatřuje zásah do svých práv v tom, že krajský soud mu na náhradě nákladů řízení přiznal částku nižší, než mu podle jeho výpočtu přiznat měl. Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, str. 307) konstatoval, že u stanovení náhrady nákladů řízení se jedná o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I kdyby tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud stanovil náhradu nákladů řízení nesprávně, nejedná se o zásah do práv stěžovatele v takové intenzitě, která by znamenala zásah protiústavní. S odkazem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že v dané věci není důvod pro vydání kasačního nálezu. Pokud se stěžovatel cítí být výrokem krajského soudu poškozen, může uplatnit postup podle speciálního zákona (zákona č. 82/1998 Sb.) a nezatěžovat Ústavní soud. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2006 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu