I.ÚS 701/06
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal předchozí procesní prostředky. Rozhodnutí pojišťovny nemá povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci, ale jedná se o smluvní stanovisko. Stěžovatel mohl podat žalobu podle občanského soudního řádu, což znamená, že nebyl vyčerpán žádný procesní prostředek. Návrh na zrušení vyhlášky byl proto rovněž odmítnut jako nepřípustný.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. S., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou v Praze 1, Bolzanova 1, proti rozhodnutí Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví č.j. 112-7332241-06-1123 ze dne 6. 9. 2006, a o návrhu na zrušení vyhlášky č. 550/2005 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení, pro 1. pololetí 2006, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví č.j. 112-7332241-06-1123 ze dne 6. 9. 2006, kterým bylo vůči němu rozhodnuto o uplatnění regulačních opatření podle vyhlášky č. 550/2005 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení, pro 1. pololetí 2006, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 550/2005 Sb."). Napadeným rozhodnutím došlo podle názoru stěžovatele k porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhl zrušit vyhlášku č. 550/2005 Sb., jejíž aplikací došlo k porušení základního práva na svobodu podnikání. Stěžovatel k věci samé uvedl, že Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále jen "oborová pojišťovna") ho dopisem ze dne 29. 6. 2006 informovala o regulační srážce za první čtvrtletí roku 2006 celkem ve výši 11.463,- Kč. Stěžovatel podal vůči této srážce námitky s odůvodněním, že k překročení limitu nedošlo nárůstem počtu výkonů, ale v důsledku navýšení bodu v seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. V případě dodržení hodnot referenčního období by musel podstatně omezit rozsah preventivních prohlídek i povinného očkování, čímž by však porušil stanovené povinnosti. Oborová pojišťovna na základě této námitky provedla analýzu vyúčtované zdravotní péče a zohlednila částku 338,- Kč, takže celková srážka činí 11.125,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí oborové pojišťovny je rozhodnutím konečným a nelze se proti němu odvolat, ani podat jiný opravný prostředek. Zároveň lze - podle jeho názoru - rozhodnutí oborové pojišťovny považovat za rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť zdravotní pojišťovny jsou oprávněny autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesním prostředkem poskytnutým zákonem k ochraně práva je podle ustanovení § 72 odst. 3 citovaného zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v této projednávané věci. V předmětné věci je napadeno rozhodnutí oborové pojišťovny, jímž byla krácena úhrada, ke které byla tato oborová pojišťovna povinna na základě smlouvy uzavřené podle ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."), mezi ní a stěžovatelem. Stěžovatel tvrdí, že toto rozhodnutí je konečné a není proti němu přípustný žádný opravný prostředek. Současně prohlásil, že toto rozhodnutí má povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ústavní soud s těmito závěry nesouhlasí. Především, ve vztahu mezi stěžovatelem a oborovou pojišťovnou nemá pojišťovna postavení orgánu veřejné moci, který by autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech právnických a fyzických osob. Takové postavení má oborová pojišťovna pouze ve vztahu k pojištěnci a k zaměstnavateli; to lze vyvodit z ustanovení § 53 zákona č. 48/1997 Sb., podle něhož se na rozhodování ve věcech přirážek k pojistnému, pokut (srov. § 44 tohoto zákona) a pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak; rozhodnutí zdravotní pojišťovny je přezkoumatelné soudem. Ve vztahu mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením se však jedná o vztah mezi stranami, založený smlouvou, byť s tím, že smluvní volnost smluvních stran je zákonem č. 48/1997 Sb. omezena. Rozhodnutí oborové pojišťovny, že nebude poskytnuta celá druhou smluvní stranou (stěžovatelem) účtovaná úhrada za plnění touto smlouvou sjednané, pak nemá povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci, ale jde o stanovisko smluvní strany, že z vymezených důvodů nebude podle smlouvy plnit. Ústavní soud se rovněž nepřiklonil k názoru stěžovatele, že rozhodnutí oborové pojišťovny je konečné. Pokud má smluvní strana pochybnosti o tom, zda druhá smluvní strana plnila v souladu se smlouvou (případně v hranicích daných omezením smluvní volnosti), pak se může domáhat u nezávislého orgánu - soudu, aby v její věci rozhodl. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci, kde by přicházel v úvahu soudní přezkum ve správním soudnictví podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, lze se domáhat nápravy žalobou podle občanského soudního řádu. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že taková rozhodnutí již byla obecnými soudy vydána a následně se jimi v řízení o ústavní stížnosti zabýval i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 312/06 ze dne 7. 12. 2006). Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je tedy nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout. K návrhu na zrušení vyhlášky č. 550/2005 Sb. pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle § 74 tohoto zákona. Je-li totiž sama ústavní stížnost nepřípustná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2007 Vojen Güttler soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.