I.ÚS 71/12
V PLATNOSTI- KS Brno 59 Co 259/2011 - 288
- ÚS I.ÚS 71/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala určení výše výživného pro nezletilé dítě a nároků na úpravu styku s otcem. Stěžovatelka se zpravidla bránila proti rozhodnutí, které podle ní porušilo její i práva jejího dítěte, včetně práva na rovnost a zájem na zajištění dítěte. Soud vysvětlil, že ústavní stížnost není nástrojem pro přezkum výpočtů výživného nebo pro opakování důkazních kroků, které již byly zpracovány výsledným rozhodnutím. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv, protože rozhodnutí bylo v souladu s ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, advokátem se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 10. 2011, čj. 59 Co 259/2011 - 288, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku, vydaného v řízení o zvýšení výživného a úpravu styku s nezletilým. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozsudkem byla porušena její základní práva a také základní práva jejího nezletilého syna, zakotvená v čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem soudů při určení výše výživného pro jejího nezletilého syna. Podle stěžovatelky se obecné soudy obou stupňů při rozhodování o výši výživného nevypořádaly se skutečnými příjmy otce. Své tvrzení v ústavní stížnosti dokládá udáním jeho dalších příjmů, získaných především z vlastnictví koní, které otec nezletilého údajně oficiálně nevykazuje. Odvolací soud se, podle stěžovatelky, nevypořádal s jejími návrhy na doplnění dokazování. Obecné soudy obou stupňů tak rezignovaly na zásadu oficiality v řízení, kde je na prvním místě zájem nezletilého dítěte. V rozhodování obecných soudů stěžovatelka spatřuje též porušení zásady rovnosti účastníků řízení v tom smyslu, že zatímco její příjmovou stránku obecné soudy důkladně prošetřily, příjmovou stránku otce bagatelizovaly. Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, který by snad měl napravovat stěžovatelkou tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného, stanoveného obecnými soudy pro její nezletilé dítě. Účelem řízení o ústavní stížnosti není totiž nahrazovat chybějící možnost přezkumu rodinně-právních věcí v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem ČR. Stěžovatelka svá tvrzení o dalších příjmech otce nezletilého uplatnila již v odvolacím řízení a odvolací soud se jimi relevantně zabýval. Důsledně postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k tvrzenému zásahu do základních práv. Otázka, zda otec vlastní více koní, než kolik má řádně zaregistrováno, jakož i další udání stěžovatelky o jeho možných příjmech, postrádají jakoukoli ústavněprávní relevanci a Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by přehodnocoval závěry odvolacího soudu, který se těmito skutečnostmi zabýval. Není tedy účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené, za situace, kdy se jimi odvolací soud již zabýval. Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2012 Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.