I.ÚS 716/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., právně zastoupeného Mgr. Radkem Hiřmanem, advokátem se sídlem Evropská 677/150, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2025 č. j. 3 Tdo 681/2025-625, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. dubna 2025 č. j. 4 To 76/2025-580 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 3 T 36/2024-538, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny a práva být stíhán pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2 Listiny. K těmto porušením mělo dojít odsouzením stěžovatele.

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") shledán vinným trestným činem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za který mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené částku 50 000 Kč jako náhradu způsobené škody. Trestného činu se stěžovatel dopustil (zjednodušeně) tím, že jako zaměstnanec společnosti X, při přepravě finančního obnosu obdrženého od jiného subjektu vyjmul z bezpečnostní obálky částku 100 000 Kč, kterou použil nezjištěným způsobem pro svoji potřebu. Přestože se stěžovatel k trestnému činu nedoznal, dospěl okresní soud na základě rozsáhlého provedeného dokazování k závěru o jeho vině. Provedené důkazy nasvědčovaly spáchání skutku stěžovatelem a nebyla realisticky možná jiná varianta průběhu skutkového děje. Tyto závěry potvrdil rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací, když zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Neztotožnil se s námitkami stěžovatele a dospěl k jednoznačnému závěru o jeho vině i o správnosti jemu uloženého trestu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť neshledal důvody pro kasační zásah. Jako formálně bezvadné vyhodnotil dokazování provedené okresním soudem a stejně tak aproboval i hodnocení důkazů a právní posouzení provedené oběma soudy.

3. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti napadeným rozhodnutím s tvrzením, že závěry o jeho vině jsou zcela nesprávné a založené na nedostatečně provedeném dokazování za současného nevypořádání řady jeho relevantních námitek. Dále stěžovatel rekapituluje Ústavnímu soudu mnoho alternativ skutkového děje trestného činu a jiné varianty hodnocení důkazů, které by pro něj byly příznivější, a z nich vyvozuje pro něj výhodnější právní závěry stran jeho neviny. Tvrdí, že obecné soudy od počátku nepřipouštěly, že by se trestného činu nedopustil stěžovatel, a v tomto duchu vedly dokazování a následně i rozhodly. Stěžovatel i v ústavní stížnosti dále vehementně popírá svoji vinu.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

6. Napadená rozhodnutí obstojí ve světle ústavních požadavků na kvalitu odůvodnění. Obecné soudy se věcí zabývaly s dostatečnou pečlivostí, provedly náležité dokazování a důkazy hodnotily v souladu s principy spravedlivého procesu. Řízení nebylo stiženo prvky svévole nebo libovůle, ani nedošlo k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a učiněnými právními závěry. Odůvodnění jsou konzistentní a logicky soudržná; jednoznačně z nich vyplývají závěry o vině stěžovatele.

7. Současně stěžovatel nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci; omezuje se toliko na opakování již několikrát uplatněných a vypořádaných námitek. Tyto však směřují výlučně do oblasti zjištění skutkového stavu, hodnocení důkazů nebo právního hodnocení na úrovni běžné zákonnosti. Se všemi připomínkami, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje, se již vypořádaly obecné soudy a Ústavní soud k nim tedy nemá čeho dodat. Podání stěžovatele je tak pouze opakováním jeho obhajoby před obecnými soudy, aniž by tyto námitky propojil s tvrzeným porušením základních práv. Skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů (i v kontextu možných alternativ) se Nejvyšší soud zabývá v bodech 48-59. Tamtéž vypořádává Nejvyšší soud namítané porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Ústavní soud proto na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkazuje.

8. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu