I.ÚS 718/2000
V PLATNOSTI- KS Brno 17 Co 419/2000
- ÚS I.ÚS 718/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se proti rozhodnutí soudu odvolacího zaváděla výhradně právními názory, nikoli porušením ústavních práv. Soud uvedl, že jeho pravomoc se nešíří na přezkum právních závěrů obecných soudů, pokud nejsou porušeny základní práva. Rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a nevykazuje porušení ústavních zásad.
Rubrum
I. ÚS 718/2000 Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. D., zastoupené JUDr. P. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 419/2000, ze dne 11. 9. 2000, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 419/2000, ze dne 11. 9. 2000. Uvedla, že tímto usnesením byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 9 C 1023/99, ze dne 22. 6. 2000, kterým soud I. stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení a to s ohledem na sociální situaci stěžovatelky. Usnesením soudu odvolacího byla přiznána vedlejšímu účastníkovi, K. D., náhrada nákladů řízení ve výši 5 375 Kč a náhrada nákladů řízení odvolacího ve výši 575 Kč. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že ona má povinnost k úhradě nákladů svého právního zastoupení ve výši 5 375 Kč. Stěžovatelka dále uvedla, že vychovává 2 nezletilé děti a má příjem pouze v rámci sociálních dávek. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vylíčila své výdaje za měsíc. Má za to, že usnesením Krajského soudu v Brně byla porušena její základní práva zaručená čl. 90 a 96 odst. 1 ústavy ČR a čl. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně tak, že odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že se zabýval posouzením všech skutečností, na jejichž základě dospěl k závěru, že v daném případě je nutno postupovat dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Okresní soud ve Znojmě odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním závěrem obecného soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. V dané věci stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím soudu, týkajícího se náhrady nákladů řízení. V jejich přiznání vedlejšímu účastníkovi, v řízení před soudem žalovanému K. D., spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv. V ústavní stížnosti však pouze obecně některá údajně porušená práva vyjmenovává, aniž by konkrétním způsobem specifikovala důvod, proč jejich porušení v rozhodnutí soudu spatřuje. Krajský soud v Brně postupoval při rozhodování o nákladech řízení v intencích občanského soudního řádu, ve svém rozhodnutí řádně svůj závěr odůvodnil a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jeho právní názor na danou problematiku, pokud výklad příslušných aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu nevybočuje z mezí ústavnosti. V posuzovaném případě však, jak je zřejmé z napadeného usnesení krajského soudu, měl žalovaný ve věci plný úspěch, a proto bylo na místě použití ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud oprávněně zvažoval při rozhodování o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení (§ 150 cit. zák.) všechny konkrétní okolnosti věci, zejména pak majetkové, sociální, osobní poměry obou účastníků řízení a jeho rozhodnutí v tomto směru nelze nic vytknout. Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 4. ledna 2002 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.