I.ÚS 72/97
V PLATNOSTI- KS Ostrava 11 Co 481/96
- ÚS I.ÚS 72/97
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podstata byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka opakovala námitky, které již byly vyřešeny před nižšími soudy. Soud se nezabýval opětovným posouzením skutečností a právními závěry, protože nebyly zjištěny porušení ústavních práv. Rozhodnutí bylo založeno na § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
I. ÚS 72/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENI Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky M.N., zastoupené JUDr. H.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 481/96, o určení přechodu nájmu bytu, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka města O., takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Svou ústavní stížností napadá navrhovatelka rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 481/96, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 7. 1996, sp. zn. 9 C 88/96. Soud prvého stupně zamítl žalobu navrhovatelky na určení, že na ni přechází nájem bytu v O., po L.H., zemřelé 23. 11. 1995. Navrhovatelka současně s ústavní stížností podala ve věci dovolání, které Nejvyšší soud České republiky odmítl usnesením ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 598/97. Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání v navrhovatelkou tvrzeném odnětí možnosti jednat před soudem v důsledku nesprávného postupu soudu. Neshledal ani jiné vady uvedené v § 237 o. s. ř., které by zakládaly přípustnost dovolání. Právní podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelky se závěry obecných soudů ohledně výkladu pojmu společná domácnost ve smyslu ustanovení § 115 o. z. ve spojení s § 706 odst. 1 o. z. Navrhovatelka, stejně jako v řízení před obecnými soudy, tvrdí ve své ústavní stížnosti, že v den smrti své babičky L.H. s ní vedla společnou domácnost, avšak nikoliv v bytě v O., nýbrž v bytě své matky v O. Přesto podle stěžovatelky tato skutečnost nemůže být důvodem pro to, aby na ni nepřešlo právo nájmu k bytu zemřelé, tedy k bytu v O. Stejně jako v řízení před obecnými soudy navrhovatelka tvrdí, že pojem domácnost podle § 115 o. z. nestanoví žádná bytová kritéria, ale stanoví základní znaky, kterými jsou spolužití, jeho trvalost a společná úhrada nákladů. Pro přechod práva nájmu podle navrhovatelky není nutné trvalé společné soužití v bytě nájemce. Dále vytýká navrhovatelka odvolacímu soudu, že nevyhověl její žádosti o odročení jednání a vynesl rozsudek v její nepřítomnosti. Ze všech těchto důvodů dovozuje, že byla porušena její základní práva a svobody zakotvené v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž vytýká obecným soudům nerespektování čl. 90 a 96 Ústavy. V závěru ústavní stížnosti se navrhovatelka domáhá odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V písemném vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě setrval na závěrech svého rozhodnutí a navrhl nevyhovět ústavní stížnosti. Stejně se vyjádřil i vedlejší účastník město O., který zdůraznil, že důvodem vedení společné domácnosti stěžovatelky v jiném bytě nebyla péče o později zemřelou L.H., nýbrž vyřešení krizové situace mezi rozvádějícími se rodiči stěžovatelky tím, že otec stěžovatelky se dobrovolně přestěhoval do sporného bytu na ul. A. v O. Určení přechodu nájmu na navrhovatelku by proto podle vedlejšího účastníka bylo i v rozporu s dobrými mravy. V daném případě se v uplatněné ústavní stížnosti vytýkají obecným soudům nesprávné právní závěry ve vztahu k výsledkům dokazování a tedy výsledná nesprávná aplikace zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými soudy. Lze tedy shrnout, že vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou navrhovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 90 a 96 Ústavy, tj.. porušení práva rovnosti účastníků v soudním řízení a porušení práva na projednání věci v přítomnosti účastníka, nemůže obstát. Obsah připojeného spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 9 C 88/96, svědčí o tom, že navrhovatelka měla v řízení stejný prostor k nabízení důkazů k podpoře svých tvrzení jako žalovaný. Nedošlo ani k porušení zásady o projednání věci v přítomnosti účastníka. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na správné závěry učiněné odvolacím soudem, který se řešením právě této otázky zabýval, když posuzoval přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Ostravě), totiž že jde o námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal. S poukazem na skutečnosti shora uvedené proto Ústavní soud návrh stěžovatelky jako zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl. Vzhledem k odmítavému výroku ve věci vlastní ústavní stížnosti nebylo třeba rozhodovat o návrhu navrhovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 25. února 1998 Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.