I.ÚS 735/01
V PLATNOSTI- VS Praha 6 Cmo 398/2000-100
- ÚS I.ÚS 735/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nepředložil dovolání proti rozsudku vrchního soudu, což je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti. Soud uvedl, že zákon vyžaduje vyčerpání všech procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti. I když byl návrh na připuštění dovolání zamítnut, stěžovatel měl podat dovolání proti rozsudku krajského obchodního soudu. Protože tento krok nebyl učiněn, byla ústavní stížnost nepřípustná. Soud se nezabýval materiální stránkou sporu, protože nebyly splněny formální podmínky.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného advokátem JUDr. Ing. L. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.9.2001, č.j. 6 Cmo 398/2000-100, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: V záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31.5.2000, č.j. 19 Cm 25/95-71, jímž krajský obchodní soud ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému - L. S., spol. s r.o., o zaplacení částky 126.060,- Kč rozhodl tak, že žalobu zamítl. Vrchní soud zároveň nevyhověl návrhu stěžovatele na připuštění dovolání s odůvodněním, že ve věci nejde o řešení právní otázky zásadního významu, ale o posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, přičemž posouzení těchto otázek nezakládá přípustnost dovolání dle § 239 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem porušil vrchní soud ustanovení čl. 4 Ústavy, čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod. Pochybení obecných soudů spatřuje zejména v tom, že prý soudy hodnotily prováděné důkazy protismyslně a nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru dřevozpracování a ochrana dřeva (znalecký posudek č. 68/2001 ze dne 13.12.2001 zpracovaný Ing. J. Ž. byl přiložen k ústavní stížnosti). Z těchto důvodů nebyl stěžovateli přiznán nárok na náhradu škody, která měla představovat jeho náklady vynaložené na výměnu řeziva dodaného žalovanou společností, jež bylo zabudováno do krovů rodinných domků stavěných stěžovatelem a následně muselo být vyměněno kvůli neodpovídající jakosti dřeva. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat pouze tehdy, jestliže v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Z toho plyne, že se Ústavní soud musí ve své činnosti řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho zásah připadá v úvahu zásadně jen tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel - byv zastoupen i v řízení před obecnými soudy advokátem - podal proti v záhlaví označenému rozsudku vrchního soudu toliko ústavní stížnost a nikoliv dovolání, přestože v řízení před odvolacím soudem vyslovení přípustnosti dovolání navrhoval, neboť věc považoval z právního hlediska za důležitou. Stěžovatel tedy zjevně nepovažoval dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. (pozn.: ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - srov. bod 17 hlava I, část 2 citovaného zákona in fine) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález sp.zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). Za daného stavu, kdy odvolací soud dovolání nepřipustil - a Ústavní soud respektuje skutečnost, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není zásadně oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 333) - měl stěžovatel podat proti citovanému rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze dovolání (srov. již cit. nález III. ÚS 87/99). Protože tak neučinil, nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. a ústavní stížnost je z toho důvodu nepřípustná. Na tento závěr nemůže mít v daném případě vliv ani sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., podle něhož dochází ke změně dosavadní praxe Ústavního soudu v posuzování přípustnosti ústavní stížnosti a lhůty k jejímu podání v případech souběhu ústavní stížnosti s mimořádnými opravnými prostředky, neboť toto sdělení na daný případ nemíří. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. února 2003 JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.