I.ÚS 757/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem, sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1048/2025-1796 ze dne 9. 12. 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 30/2025-1678 ze dne 1. 8. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 45 T 1/2025-1590 ze dne 13. 2. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025). Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel jako člen organizované skupiny osob kolem přesně neustanoveného muže označovaného jako "X" vykonával úkoly, které mu "X" zadával, a za využití dalších osob v postavení kurýrů, které již byly pravomocně odsouzeny, nakládal s psychotropní látkou metamfetamin a omamnou látkou kokain, a to na území několika států, přičemž tyto látky mezi státy letecky přepravoval v rozsahu vždy několika kilogramů prostřednictvím vytvořené mezinárodní sítě cestujících kurýrů, kteří k těmto cestám využívali speciálně upravená cestovní zavazadla.

3. Proti napadenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a pro účel výkonu trestu odnětí svobody jej zařadil do věznice s ostrahou.

4. Stěžovatel usnesení vrchního soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu.

5. Stěžovatel nejprve obsáhle rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a námitky, které uplatňoval na svou obhajobu v podaných opravných prostředcích. Namítá, že Nejvyšší soud ani řádně nepřezkoumal jeho argumentaci k dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění obecných soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, zejména pak ve vztahu k jeho úmyslu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. S oporou o citaci části záznamů telekomunikačního provozu uvádí, že nesouhlasil s převozem kufru obsahujícím kokain, a podotýká, že i svědkyně H. vypověděla, že stěžovatel převoz kufru ostatním rozmlouval. Odmítá intepretaci daného rozhovoru, kterou zvolil vrchní soud v bodě 19 napadeného rozsudku.

6. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že v podaném dovolání poukázal na konkrétní důkazy, ze kterých jednoznačně vyplývá absence jeho úmyslu páchat trestnou činnost i jeho nesouhlas s tím, aby takovou trestnou činnost páchal někdo jiný. Upozorňuje na bod 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že podle něj obsahuje určitý protimluv. V souvislosti s rozhodnutím o trestu tvrdí, že postupem odvolacího soudu a následně i Nejvyššího soudu došlo k porušeno čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Toto tvrzení opírá o skutečnost, že ještě před vydáním rozsudku vrchního soudu byla schválena novela trestního zákoníku č. 270/2025 Sb., která u trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy snížila spodní hranici sazby trestu odnětí svobody.

7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.

9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy.

10. Stěžovatelovo tvrzení, že nesouhlasil s převozem kufru obsahujícím kokain a ostatním pachatelům tento převoz rozmlouval, fakticky představuje polemiku ohledně skutkových zjištění, ke kterým dospěly obecné soudy na základě provedeného dokazování. Stěžovatel zároveň nepoukazuje na žádný konkrétní extrémní rozpor mezi skutkovými závěry obecných soudů a provedenými důkazy. Odkazuje pouze na krátký úryvek z uskutečněných odposlechů telekomunikačního provozu a na jednu větu z výpovědi svědkyně H. Ústavní soud ovšem - ve shodě s Nejvyšším soudem (srov. bod 19 napadeného usnesení) - konstatuje, že tyto fragmenty jsou zcela vytrženy z kontextu výsledků uskutečněného dokazování. Zmíněnou pasáž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nepovažuje za vnitřně rozpornou a s ohledem na to, že uvedená námitka byla důsledně vypořádána již v napadeném rozsudku městského soudu (viz dále), ji lze pokládat za dostatečnou.

11. Ústavní soud odkazuje na body 18 až 21 napadeného rozsudku vrchního soudu, kde byly přehledně shrnuty podstatné výsledky dokazování, včetně citace řady pasáží z uskutečněných odposlechů telekomunikačního provozu. Kromě těchto odposlechů vycházely obecné soudy též z usvědčujících výpovědí dvou dalších členů organizované skupiny (kteří již byli pravomocně odsouzeni v jiném trestním řízení a mezi nimiž byla právě i svědkyně H.), jejichž výpovědi městský soud vyhodnotil jako věrohodné, což také náležitě odůvodnil (viz body 6 až 13 napadeného rozsudku městského soudu). Z těchto důkazů vyplynulo, že to byl právě stěžovatel, kdo organizoval přepravu drog a ostatním členům organizované skupiny zadával úkoly.

12. S námitkami, které stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby (včetně jeho tvrzení, že nesouhlasil s převozem kufru obsahujícího kokain), se důsledně vypořádal již městský soud v bodech 82 až 91 napadeného rozsudku. Ústavní soud v této podrobné argumentaci nenachází žádné ústavněprávně relevantní vady, zvláště když na ni stěžovatel (jakož ani na zmíněné výsledky provedeného dokazování) v ústavní stížnosti v podstatě nereaguje. Ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním obecných soudů podstatným z hlediska naplnění znaků trestného činu (včetně závěru o stěžovatelově úmyslném zavinění) tak nenachází žádný, natož pak extrémní, rozpor s obsahem provedených důkazů.

13. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že obecné soudy při ukládání trestu nerespektovaly pravidla o časové působnosti trestních zákonů, když opomněly zohlednit novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 270/2025 Sb. Jak podle doktríny (viz např. PROVAZNÍK, J. In ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 41 a násl., marg. 162), tak podle judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 189/2010 ze dne 4. 3. 2010) je pro posouzení, zda pozdější právní úprava není z hlediska trestnosti činu (tedy i z hlediska sazby trestu odnětí svobody stanovené za daný trestný čin) pro pachatele příznivější v porovnání s tou, která byla účinná v době spáchání činu, za rozhodný bod považováno pravomocné uložení trestu. Tomu napovídá i jazykový výklad čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého je rozhodný okamžik, kdy "se trest ukládá". V posuzované věci bylo tedy tímto rozhodným okamžikem rozhodování vrchního soudu o stěžovatelově odvolání, tedy den 1. 8. 2025. Novela č. 270/2025 Sb. nabyla účinnosti až 1. 1. 2026 (tedy dokonce až po rozhodnutí Nejvyššího soudu), takže ke změnám trestního zákoníku, které byly v jejím důsledku provedeny, obecné soudy nemohly přihlížet.

14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. června 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu